Šumava na cestě z Evropy

 

Když jsem dočetl článek paní Mgr. Matějkové „Na Šumavě se jede ve sta­rých kole­jích“, došel jsem k přesvědčení, že její tvr­zení je žel, pravdivé. Při nástupu no­vého ředitele národního parku jsem si ří­kal, konečně se Šumava dočkala. Je pravda, že ještě před několika měsíci bych na výše uvedený článek reagoval obhajo­bou nového vedení parku. Teď mohu také s jistotou prohlásit, že se nic nezměnilo a pokud ano, tak k horšímu.

 

Je jasné, že mluvčí N P Šumava nám opět, ja­ko vždy předtím, namaže med kolem huby a pojede se dál. Dnes to již ale není žádná hra o neomylném a správném vedení tohoto cel­ku, ale začíná boj o samotnou existenci Šu­mavy. Dávno již není národním parkem, ale je nutné se alespoň pokusit o záchranu toho, co ještě zbývá. Veřejnosti se předkládá vybí­rané menu v podobě několika lokalit, jako Březník a další, a o těch ostatních nepadne ani jediné slůvko. Nikdy jsem ze strany vede­ní parku neslyšel, kolik bylo zabito nebo spí­še ubito za

sezónu jele­nů a další zvěře. Proč nejsou zve­řejněna čísla - o množství vytěženého dřeva a mís­ta, kde se tě­ží. To by ve­řejnost zírala. Naproti tomu obyčejný tu­rista s batohem na zá­dech smí tímto územím projít pouze po tu­risticky značených cestách. Ostatní cesty jsou tabu. Mohl by mně pan ředitel odpově­dět proč? Rádi ukazujeme na Afriku a jiné rozvojové země, rozčilujeme se, jak mizí deštné pralesy, jak nám před očima tají le­dovce, ale v čem jsme jiní?

 

Nedávno skončil v televizi seriál pana Chaloupka o Africe a mimo jiné jsme jeho prostřednictvím navštívili jejich národní, ale i soukromé parky. Rozdíly raději-popisovat nebudu, jaksi nám ta Afrika utíká!!!

 

Dovoluje se nám sledovat hru o nesmiřitel­nosti ochrany přírody s těžbou dřeva. Do­konce jsou zapojena mnohá občanská

sdružení a píše se a píše. A bude se psát dál, jak dlouho nevím. Ale jednou se divadlo dohraje a sku­tečnost již tak dost katastrofální se předloží daňovým poplatníkům. Pochopi­telně nikdo za nic nemůže, nikdo za nic ne­odpovídá. Chybička se vloudila. V místech, která se kdysi nazývala Šumavou, jdou děti s tatínkem a ptají se: "Tatínku, co to vlastně by­lo, ty krásné šumavské lesy?

 

Jsou to jen napsaná slova a chybějí ti chlap­če důkazy, možná řeknou. Bydlím v Sušici nedaleko silnice z Petrovic. Než jsem napsal tenhle článek, projela tři plně naložená auta s kvalitním, zdravým dřevem a každý den jde jejich počet do desítek. Denně odjíždí z nád­raží se dřevem jeden vlak. A to je jenom v Su­šici. Další slova jsou zbytečná. A jede další

náklaďák, čtvr­tý. Zvěř, ta se také přece v NP neloví! Je libo jelení kýtu, srn­čí či kance? Stačí zajít do restaurace a objednat  si, kdykoliv a skoro kdekoliv.

 

Tak co, pane ře­diteli, měl byste odvahu jít proti směru přijíždějících aut se dře­vem do míst, kde tyto stromy rostly? Dokáže­te vysvětlit vše, co se mnohým na Šumavě nelíbí? Samozřejmě, že dokážete. V této ze­mi jde všechno. A když se podíváme do staré civilizované Evropy? Nějak mi to psaní nejde, stále se mi vnucují myšlenky o korupci, pod­vodech a velkých ziscích na úkor přírody, na úkor budoucnosti. Do čeho že jsme to vstou­pili - Evropská unie se tomu říká? Co že se to děje s přírodou v ostatních zemích Evropy? Podobnost
čistě náhodná? Tak ty myš­lenky už asi nesrovnám. Ne, Šumavo, z Ev­ropy neodcházíš, patříš do ní. Otázkou je, jak dlouho ještě dokážeš nám Evropanům vzdo­rovat?

 

Bohumír Bouška, Sušice

Klatovský Rozhled 2/2006