"Nemůžeme vědět, co bychom měli dělat, dokud nebudeme vědět, co příroda činí, když my neděláme nic."

HORSKÝ LES OČIMA LESOOCHRANÁŘE H. KIENERA
Význam větrných polomů a hmyzích útoků pro přirozený vývoj horských lesních ekosystémů
(Windfall and insects providing the impetus and momentum for natural succession i mountain forest ecosystems)

Autor: Hans Kiener (1998)
Vedoucí oddělení ochrany přírody
Správa NP Bavorský les
GRAFENAU
Překlad: hoog

Většina obyvatel střední Evropy si dodnes myslí a lesníci jsou o tom stále přesvědčeni, že lesy je nutné pěstovat, starat se o ně a určitým způsobem je obhospodařovat, aby byly řádně upravené a uklizené. Není tomu ani deset let, kdy moji kolegové lesníci ovlivněni vzrůstajícím trendem mít v lese "více přírody", žertovně označili odumřelý dub s dutinami vyklovanými datlem jako "nákladné ptačí obydlí".

Přírodní lesy či dokonce divočina, nebyly v naší zemi - na rozdíl od Severní Ameriky - považovány za cenné jmění. V Německu jsme měli a stále máme potíže s rámcovým konceptem národního parku. Je to pochopitelné, když vezmeme v úvahu ostré spory v průběhu posledních dvou let týkající se rozšíření NP Bavorský les a rovněž i základní otázky, zda si můžeme dovolit, aby dynamický vývoj těchto lesů byl ovlivňován přírodními zdroji jako jsou větrné polomy, kůrovec, zásahy bleskem a poškození způsobené tíhou nahromaděného sněhu. Nač vlastně?

Ve střední Evropě lidské činnosti výrazně pozměnily přírodní krajinu dávno předtím, než se zrodila idea národního parku a divočiny. Přírodní lesy jsou zde po staletí mýceny, pěstovány a vykořisťovány. Zdevastované plochy jsou s nepředstavitelnou námahou znovu zalesňovány a v novověku s konečnou platností přeměňovány na kulturní a účelové lesy klasifikované podle věkových tříd. Tento vztah středoevropanů k lesům založený na jejich dlouhodobém okupování však začíná být chápán jako krok zpět.
Předtím než lidstvo objevilo klíč k podzemní zásobárně, odkud začalo čerpat nahromaděné energetické zdroje jako je ropa, uhlí a zemní plyn - pocházející ze starodávných rostlinných materiálů - lesy představovaly nejdůležitější surovinovou základnu pro lidskou civilizaci a její ekonomiku od středověku až do novověku.

Po uplynutí téměř jednoho sta let, kdy byly založeny první národní parky v Americe, byl bývalým bavorským ministrem Dr. Hansem Eisenmannem dne 7. října 1970 slavnostně vyhlášen první německý národní park, a to na území Bavorského lesa (na ploše 13 000 ha - pozn. překl.). Jeho vyhlášení podpořil Bavorský parlament na svém zasedání 11. června 1969, kde se jednomyslným hlasem vyslovil pro to, aby srdce Bavorského lesa obklopené horskými vrcholy Roklanu a Luzného bylo vyhlášeno za národní park.

"Náš blahobyt" - píše se v brožuře vydané v době vyhlášení parku - "nás osvobozuje od současného nátlaku využívat naši krajinu pro čistě ekonomické účely. Nyní se můžeme svobodně vzdálit od využívaných oblastí a pečlivě napravit důsledky lidské činnosti probíhající zde po staletí a pokusit se tak postupně docílit téměř původních poměrů."
Vypadalo to nadějně, ale začátky byly těžké. Ačkoliv koncept národního parku - celosvětově uznávaný - nebyl tou dobou žádnou novinkou, v Německu jsme byli úplnými začátečníky v poněkud neobvyklé pozici. V naší zemi jsme tehdy neměli žádný model takového projektu ani žádné zkušenosti. Omezené byly i zákonné předpisy definující samotný koncept národního parku a jeho poslání, podle kterých bychom se mohli orientovat.

Klíčovým motivem členů parlamentu podpořit vyhlášení národního parku rozhodně nebyla ochrana přírody, spíše myšlenka, že by tento projekt mohl přinést naléhavě potřebný zisk místnímu obyvatelstvu, konkrétně vznikem nových pracovních příležitostí a podporou turismu v tomto chudém regionu poblíž "železné opony". K čemu však od roku 1969 skutečně dochází? V 70. a 90. letech byly jasně definovány a legálně ustanoveny cíle národního parku. Správa národního parku byla schopna k ochraně přírody zaujmout stanovisko, které je skoupé na kompromisy avšak dosud úspěšné. Dnes je Národní park Bavorský les považován za prvotřídní chráněné území a je vzorem pro uskutečňování idey národního parku ve střední Evropě.

NP Bavorský les leží v jihovýchodní části Bavorska podél hranice s Českou republikou a jeho současná rozloha činí 24 250 ha. Dne 1.8.1997 bylo Bavorským parlamentem schváleno rozšíření parku. Veškerá plocha parku je majetkem státu.

Přírodní podmínky
Pohoří Bavorský les je tvořeno starodávnými horninami zejména rulou a žulou. Zvětrávání hornin trvající milióny let společně s několika glaciálními periodami vymodelovaly líbeznou krajinu sestávající z údolí, kopců a horských hřebenů. Charakteristickým rysem NP Bavorský les i celé oblasti východního Bavorska jsou lesy. Kolem vysokých vrcholů Roklanu (1453 m), Luzného (1373 m) a Falkensteinu (1314 m) se lesy rozprostírají na takových plochách, že nám tu připadají nekonečné. Na úpatí Roklanu vznikl činností ledovce ledovcový kotel (kar) s horským jezerem, jediným v tomto národním parku, které leží za geologicky mladším ledovcovým valem.
Lesy pokrývají kolem 99% plochy parku. Jsou zde i drobné ostrůvky rašelinišť, místa se skalními výchozy a další nevšední lokality. Horský hřeben, který tvoří česko-německou hranici, dosahuje výšek mezi 1200 - 1450 m n.m. Jihozápadní a východní svahy se svažují do údolí, která leží v nadm. výšce kolem 700 m.

V závislosti na proměnlivosti podnebí, půdních podmínkách a nadmořské výšce se zde v průběhu více než 10 tisíc let (od poslední doby ledové) vyvinuly tři různé typy lesů:

1. podmáčené smrčiny - na dně chladných vlhkých údolí
2. horské smíšené lesy - na teplých svazích orientovaných k jihu a jihozápadu
3. horské smrčiny - ve vyšších polohách s extrémně nízkou teplotou a vydatnými sněhovými srážkami

Lesy představují domov pro rozličné divoce žijící druhy živočichů jako je rys ostrovid, vydra říční, čáp černý, tetřev hlušec, datlík tříprstý a kulíšek nejmenší.

Před založením NP Bavorský les v r. 1970 uplynulo již několik stovek let, kdy bylo území podrobeno více či méně intenzivnímu využívání. Zbytky pralesů se vyskytují ve velmi vzdálených oblastech, kam je přístup blokován balvany a příkrými svahy.
Dle mezinárodních úmluv slouží národní parky k uchovávání přírodních a přírodě blízkých ekosystémů pokud možno bez rušivých vlivů člověka. V minulých 28 letech byla v národním parku výrazně utlumena těžba dřeva a lov zvěře a tím vznikla rezervace na více než 10 tisíc ha věnovaná přírodě, která zde může vzkvétat a vyvíjet se podle svých vlastních pravidel. Ovšem návrat k přírodním lesům, které nejsou ovlivňovány člověkem a lesním hospodařením, představuje dlouhodobou záležitost.

Co se děje v lese bez lidské činnosti?
Před více než 14ti lety, přesně 1.8.1983, poničila v NP Bavorský les silná bouře v několika minutách 87 ha lesa, nechajíc po sobě vyvrácené kořeny, ulámané větve a rozlámané kmeny stromů. Podzimní bouře, která přišla o rok později, po sobě zanechala podobnou spoušť v lesích ležících převážně ve vyšších polohách parku, které byly předtím pečlivě ohospodařovány a vyklízeny. Tehdy bylo drasticky postiženo vývraty a polomy až 173 ha lesa.

Po velkých diskusích učinil bývalý státní ministr Dr. Eisenmann rozhodnutí, že na ploše 4 600 ha lesa postiženého bouří, kde bylo ekonomické využití již utlumeno, se větrné polomy zpracovávat nebudou. Poprvé v historii tak zůstala v německém státě netknuta rozsáhlá plocha lesa postižená polomy.

V našich lesních plantážích si nemůžeme dovolit jednoduše čekat, co se bude dít nebo až se les na ploše postižené polomy obnoví sám. Přírodní materiál, jakým je surové dřevo, je v naší zemi natolik žádaným artiklem, že jsme nuceni až 50 procent požadovaného množství krýt dovozem. Naproti tomu naše znalosti o významu "katastrof" nejsou zdaleka kompletní, neboť ve střední Evropě nemáme dostatek ploch pokrytých přírodním lesem, který dosud nebyl ovlivněn lidskou činností. A plochy postižené polomy jsou v kulturních lesích dosud puntíčkářsky vyklízeny a vzápětí znovu osazovány. Dokonce i naše novodobé lesnické znalosti vycházejí z chápání a praktických zkušeností získaných v jednotlivých postupně se vyvíjejících generacích nepřírodních lesů využívaných člověkem.

NP Bavorský les nám nabízí jedinečnou příležitost nahlédnout do tajů přírody a naučit se od ní, jak můžeme optimalizovat naši nynější představu o ekonomičnosti přírodě blízkého lesa. Pro tyto aktivity realizované v přírodě blízkých oblastech potřebujeme příslušné srovnávací plochy, na kterých se nic neděje. Podle citátu uvedeného ve Worldwatch-Reportu z r. 1992: "Nemůžeme vědět, co bychom měli dělat, dokud nebudeme vědět, co příroda činí, když my neděláme nic."

Podíváme-li se dnes, jak vypadají ony plochy postižené větrnými polomy, je obtížné si představit, že před třinácti nebo čtrnácti lety představovala změť chaoticky popadaných kmenů a vyvrácených kořenů čnících do metrových výšek takový zničující obraz. Vegetace roste bujněji než předtím. V oblasti horských smíšených lesů je nyní většina dříve nepokrytých míst hustě zarostlá vegetací přispívající ke vzniku prosperujícího lesa, který je různověký a zřetelně mnohotvárný na rozdíl od lesa, který mu předcházel.

Zatímco vyvrácené stromy byly téměř výhradně smrky, nová generace lesa, která se vyvinula v odlišných životních podmínkách, je tvořena nepravidelně rozmístěnými smrky, jedlemi a buky. Tam, kde kořenové vývraty odhalily čerstvou půdu, došlo při zvýšené teplotě a vlhkosti k rychlému obohacení povrchového humusu o minerální látky, což podnítilo kolonizaci těchto míst méně typickými druhy. Břízy (bříza bělokorá a pýřitá), osika, vrba jíva a zejména jeřáb, který je rozšiřován ptactvem, zde vytvářejí bujný zelený závoj vyvíjejícího se mladého lesa.

Tyto příklady neočekávaně rychlé obnovy lesa nám naznačují výhody "samoléčebných" procesů v přírodních lesích:

1. přirozené zmlazení dřevin je nejvíce účinné, když popadané dřevo není odstraňováno. Další výhodou je, že nedochází k utužování úrodných vrstev půdy těžkou těžební technikou.
2. neobhospodařované plochy postižené větrnými polomy nelze z ekologického hlediska považovat za holiny! Umožňují přežívat celé řadě rostlin a živočichů, které dočasně mizí při tradičním pasečném hospodaření v lese. Uchovávají si dobrý základ pro přirozené zmlazení lesa.
3. ochrana před větrem a vyvážené mikroklima ve spodním patře polomových ploch ponechaných bez zásahu dávají podstatně lepší a příznivější základ pro růst rozličných druhů rostlin, keřů a stromů než vytěžené plochy vystavené extrémním klimatickým podmínkám a náporům sněhu na svazích.
4. prostřednictvím lepší ochrany zajišťované vrstvou popadaného dřeva jsou zpomalovány rozkladné procesy. Živiny obsažené v rozkládající se opadance a v povrchové vrstvě půdy jsou uvolňovány velice pomalu a v malých množstvích navraceny do koloběhu živin v ekosystému.

Ochrana proti erozi, ochrana příkrého terénu, ochrana vod
Ležící dřevo a chaoticky popadané kmeny - některé z nich jsou stále ukotveny v zemi - poskytují velice účinnou, přírodní a levnou ochranu proti půdní erozi na příkrých svazích a v oblastech s vydatnými sněhovými srážkami, kam patří i NP Bavorský les. Potvrzují to i vědci ze Švýcarského ústavu pro výzkum lesů v Birmensdorfu na svých pokusných plochách. Na cestách a stezkách pořízených pro vyklizování popadaného dřeva časem dochází k sesuvům půdy. Na holině sjíždějí kameny a skalní úlomky a taktéž i kořenové vývraty dolů po svahu. Na nevyklizených plochách se však dřevo prakticky neposouvá, a to ani na svazích se sklonem 45 stupňů. Především v těchto případech jsou zajištěny také kameny ležící vespod. Na švýcarských výzkumných plochách byly holiny dokonce náchylné k lavinám, zatímco na nevyklizených plochách zůstávala dvoumetrová sněhová pokrývka na popadaných kmenech stabilní a odolná proti sesuvům.

V případě nijak zvlášť extrémních podmínek, jaké nalézáme v NP Bavorský les, můžeme tedy předpokládat, že vrstva odumřelého dřeva představuje účinnou ochranu po tu dobu, dokud nepřevezmou její ochrannou funkci postupně se zmlazující dřeviny.

Vrstva ležícího dřeva do určité míry chrání křehkou mlazinu před okusem, neboť znesnadňuje zvěři přístup do prostoru. Proto zde proces přirozené obnovy lesa probíhá v tak rychlém tempu a s nečekaně pestrou škálou druhů. Jak se však ukazuje, nelze tento proces označit za přirozený sebeobranný mechanismus, neboť je rozhodující měrou závislý na nízkých, přírodě blízkých stavech srnčí a jelení zvěře, které však nejsou uspokojivě nízké ani za přítomnosti rysa, jenž byl úspěšně reintrodukován v 80. letech 20. století (na českou stranu Šumavy - pozn. překl.).

Ponechat oblasti postižené větrnými polomy bez zásahu = "zlaté časy" pro kůrovce?
Počátkem léta roku 1986, které bylo extrémně suché a teplé, se ve starších smrkových porostech sousedících s polomovými plochami vyvinuly početné populace kůrovce. Odumřelo zde velké množství smrků. Opětovně však bylo rozhodnuto, že v bezzásahové zóně parku o výměře 6 400 ha se nebude zasahovat a kůrovec zde nebude udržován pod kontrolou. V roce 1991 namnožené populace kůrovce samovolně zkolabovaly - na chvíli.
Došlo k tomu navzdory skutečnosti, že v jádrových oblastech národního parku nebyly vyklizeny polomy a proti kůrovci se nebojovalo. V důsledku této první populační exploze kůrovce (kůrovcového zamoření) odumřelo kolem 170 ha polomových ploch a k tomu kolem 190 ha přilehlého smrkového lesa.

V sousedním Národním parku Šumava (vyhlášen 20.3.1991 - pozn. překl.) byla tou dobou vyčištěna čtyřnásobně velká plocha kůrovcem napadených lesních porostů, úměrná vyklizeným polomovým plochám. Vyklízení ploch se zde provádělo až do léta roku 1989. I přes tato opatření byl konec kůrovcového napadení stále v nedohlednu. Vzniklé porostní stěny podél vytěžených ploch pak představovaly ideální terč pro působení ničivých vichřic na jaře roku 1990.

V NP Bavorský les bylo kůrovcem napadeno pouze ca 7 000 kubíků dřeva. Dle našich pozorování vzniká v okolí ploch postižených polomy pás ze stromů napadených kůrovcem, jehož šířka sotva přesahuje výšku dospělého stromu. Následkem toho se vytváří pevná ochranná bariéra v podobě "zjizvené tkáně", která účinně chrání zbývající zdravý les od poškození sluncem a větrem. Ničivé vichřice o stejné rychlosti větru totiž způsobily podstatně větší škody v kulturních lesích okolních oblastí a v sousedících vytěžených plochách na české straně Šumavy.

Pokud permanentně zasahujeme do porostních stěn lemujících vytěžené plochy, přirozené hojivé procesy v lese jsou neustále přerušovány, čímž navracíme les do nestabilního vývojového stadia.

Zvláštní případ - vysokohorské smrkové lesy
Smrkový les, který je obvykle prezentován jako názorný příklad jednotvárného nestabilního kulturního lesa, tvoří přirozený vegetační kryt ve vysokohorských polohách Bavorského lesa - podobně jako v Alpách.
Vzhledem k rychlému a velkoplošnému odumírání lesních porostů v hřebenových partiích, prvotně na západní straně Luzného, a v souvislosti s nynější diskusí týkající se rozšíření národního parku vyvstala horká debata, zda bychom měli zůstat jen nečinnými pozorovateli s možným rizikem završeným scenérií typu Krušných hor, anebo proti kůrovci zasahovat s využitím lesnických postupů, které se však neslučují s poslání a cíli národního parku. Ve vyšších polohách již odumřelo více než 1 000 ha lesa, tj. přes 50% všech smrkových lesních porostů, a to zejména v průběhu posledních dvou let.

Abychom se dokázali správně rozhodnout, musíme vzít v úvahu fakt, že od roku 1983 - jak ukazují infračervené letecké snímky pořízené v průběhu jednotlivých let -napadení kůrovcem ve vysokohorských smrčinách zřetelně vzrůstá, avšak bez souvislosti s místními větrnými polomy či jinak vytvořenými podmínkami příznivými pro množení kůrovce. Napadení se citelně projevilo jak v kulturních lesích se stromy pouze jedné generace, tak i v přírodě blízkých smíšených a strukturně rozrůzněných letitých porostech, které dosahovaly stáří až 450 let.

Bavorský les je charakterizován jako "studená a vlhká" oblast. Od roku 1992 jsou průměrné roční teploty mnohem vyšší než je dlouhodobý teplotní průměr 5,6oC. Rok 1994 byl nejteplejším rokem s rekordní teplotou 7,0oC zaznamenanou v nadm. výšce 1 000 m. Po extrémně horkém a suchém létě předchozího roku byl v roce 1996 zaznamenán nejteplejší dubnový den - od počátku pořizování meteorologických dat - s maximální teplotou 22oC. Ve stejném období došlo k tomu, že dešťové srážky, v předchozích letech vydatné, které jsou nezbytné pro růst lesa a zvláště důležité pro odolnost smrku vůči druhotnému poškození (jakým je kůrovec), byly v průběhu vegetační sezóny zřetelně podprůměrné.

Lze předpokládat, že nadprůměrně horká a suchá letní období s podprůměrnými srážkami za několik posledních let jsou prvotní příčinou současného vzrůstu kůrovcových populací a prvotní příčinou kolabujících vysokohorských lesů dlouhodobě oslabených škodlivinami ze vzduchu (imisemi), a to dokonce ve větší míře než samotný kůrovec.

Na území Bavorského lesa činí současná odchylka teplot od dlouhodobého průměru 0,3 oC, což je ve shodě s celosvětovým trendem. Pokud bude tento trend pokračovat - nárůst teploty ca 3 oC za jedno století - předpokládá se zvýšení horní hranice klimatického pásma v horských oblastech o 550 m/100 let. Vysokohorské smrčiny v Bavorském lese se tudíž ve své současné podobě dožijí blízké budoucnosti jen s velkými obtížemi.

Přirozená obnova horských lesů nad 1 100 m n.m. je vždy problematická. Klíčení a růst mladých stromků je znevýhodňován konkurujícími kořeny kapradin, trav a ostatních podrostních druhů jakož i poměrně krátkou vegetační sezónou. Semenné roky pro smrk jsou na těchto lesních "bitevních polích" zřídkavé. V minulosti bylo učiněno mnoho pokusů s cílem překonat tyto nevýhody s pomocí lidské ruky.

Zde je několik příkladů:

1. paseky byly vytvářeny na vrcholech kopců, aby mohlo do půdy pronikat více světla a tepla.
2. lesy byly vápněny a hnojeny, aby docházelo k rychlejšímu rozkladu humusu a uvolňování živin z něj.
3. na některých místech byl dokonce mechanicky narušován půdní povrch s cílem rozrušit hustý travní drn, alespoň dočasně.

Pokud ani po těchto všech opatřeních nebylo dosaženo přirozeného zmlazování dřevin, byly do těchto ploch vysazovány mladé stromky pěstované v lesních školkách. Zbytky těchto výsadeb se dochovaly do dnešní doby.

Semenáčky mají velkou šanci uchytit se na starých pařezech, kořenech a kamenech porostlých mechem. Klíčová role trouchnivějícího dřeva jakožto přírodního "lože" pro klíčení semenáčků dřevin ve vysokohorských smrčinách zde byla dlouhou dobu podceňována. To je ovšem dáno tím, že v našich kulturních lesích můžeme tento fenomén sledovat jen vzácně, protože odumřelé a trouchnivějící dřevo zde obvykle chybí. Také v horských smrčinách NP Bavorský les byly kvalitní stromy z podstatné části ploch běžně těženy ještě před odumřením. Rovněž i souše byly odstraňovány ještě dříve, než spadly na zem a mohly vytvořit ono "klíční lože" pro novou generaci dřevin.

Stromy v horských smrčinách parku, které vyvrátí vítr nebo zahubí kůrovci, se postupně hroutí a začleňují do přirozeného koloběhu.

Souhrn
Cílem NP Bavorský les je ochraňovat přírodní dynamiku lesních ekosystémů, přičemž mimořádná pozornost je věnována přirozené regeneraci lesů. Ustavičné masové šíření kůrovce tento proces regenerace lesa značně urychluje. Ohnisko tohoto vývoje se stejně jako v předchozích letech nachází v nadm. výškách nad 1 100 m v pásmu přirozených horských smrčin. Získaná data ukazují, že zejména v údolích a na svazích existuje okamžitá náhrada novou generací stromů. Pouze ve vyšších polohách je přirozená obnova lesa zpomalena v důsledku celkově méně příznivých podmínek.

"PŘÍRODNÍ KATASTROFY" V NÁRODNÍM PARKU?

Informační leták pro turisty, vydáno r. 1992, Autor: Gerd A. Müller (Správa NP Bavorský les), Překlad: Anonymus

PŘÍRODNÍ LES
Ve střední Evropě roste les přirozeně. Od konce poslední doby ledové, kdy se zde znovu oteplilo, pomalu, avšak vytrvale znovudobyl celý kontinent při téměř celoplošném rozšíření. Přesto nevypadá všude stejně: v nížinách dominují duby, v pahorkatinách buky a ve středohorách (jako je Bavorský les) smíšené lesy z buku, jedle a smrku. Na zvláštních stanovištích k tomu přistupují další lesní společenstva: v Bavorském lese, v hřebenových polohách, kde zimy jsou zvláště dlouhé, a ve vlhkých mokrých údolích s častými nočními poklesy teplot mohou růst téměř výhradně smrky. A člověk? Přírodní les se vyvinul zcela přirozenou cestou a po tisíciletí vyrůstal člověkem neovlivňován.

Lidská časová měřítka v podobě roků či málo desetiletí jsou lesu zcela cizí. Ale stromy samotné ještě neutvoří les - v něm, z něho i s ním žijí mechy, kapraďorosty, lišejníky, baktérie, houby, trávy, byliny, keře, hmyz, obojživelníci, ptáci a savci. Vyživují se z živoucích rostlin i mrtvého dřeva, žijí kořistnicky nebo konkurují v boji o světlo a vodu - nekonečné braní a dávání, vzájemné požírání, nástupy a odchody. Život a smrt se stále prolínají; smrt jako předpoklad pro nový život - věčný koloběh.

UŽITNÝ LES
My lidé jsme odkázání na využití velkého dílu našich lesů: trámy, prkna, desky, papír... Tím, že lesy využíváme, přerušujeme jejich biorytmus - vyprodukované dřevo je lesu odebíráno. Náš národní park je určen k tomu, aby byly znovu uvedeny v činnost a chráněny přirozené pochody a vývojové tendence v jeho lesích bez usměrňujících lidských zásahů.

"PŘÍRODNÍ KATASTROFY" V LESE?
Z pohledu hospodařícího člověka se jeví bouře vyvracející stromy a celé lesy, bleskem zažehnuté požáry, záplavy nebo masové rozmnožení hmyzu jako katastrofy. Z pohledu ochrany přírody jsou to ovšem opakovaně se vyskytující přirozené události. Dávají impulsy pro změny a další vývoj živých společenstev. Kde způsobí bouře nebo sníh mezery v lesních porostech a k zemi se tak dostane více světla, vznikají v tmavých lesních porostech nové porostní struktury - začíná nová, bohatě různorodá fáze vývoje lesa. Mrtvé, trouchnivějící dřevo je životní základnou pro druhově bohatý svět mikoorganismů. Kořenové "talíře" a křížem krážem ležící kmeny nabízejí na nejmenším prostoru světlo a stín, zralou půdu i syrovou zemi - ideální podmínky pro novou generaci lesa.

Hmyz, jako např. kůrovci, využívají odumírající stromy. V periodických hromadných výskytech (přemnoženích) způsobují i zánik starších stromů ať již jednotlivě či na souvislých plochách. Také stojící trouchnivějící stromy jsou důležitou součástí přírodního lesa. Tvoří obohacení nabídky životního prostoru a možností života pro hmyz, houby a ptactvo, vázané na výskyt mrtvého dřeva, jako např. pro brouky, dřevokazné houby a datlovité ptáky.

V přírodních lesích se udržuje v rovnováze vznik a rozklad rostlinné hmoty. Mladé stromy se vyvíjejí a dorůstají, staré odumírají a začleňují se znovu do přirozeného koloběhu. Stromy přicházejí a odcházejí - les zůstává.

JINÉ CHÁPÁNÍ LESA
Mnoho lidí zná jen upravený, vyklizený užitný - hospodářský les. V přírodním lese se mnoha občanům jeví mrtvé, odumřelé stromy jako ošklivost, či přímo "nepřirozenost". Stromy smějí být obecně všude káceny a jejich dřevo využíváno, ale nikoli nevyužito ponecháno přirozenému zániku či dokonce ztrouchnivění. Přirozená smrt stromů v lese ve větším počtu platí spíše za katastrofu.

Tento postoj je pochopitelný, neboť až do objevení uhlí, elektrického proudu a oleje, betonu, hliníku a umělých hmot byla u nás civilizace odkázána na dřevo jako jediný zdroj energie i stavební surovinu. Celá společnost byla tehdy zařízena na využívání dřeva. Tím nám ovšem již po mnoho generací unikaly zkušenosti s působením původní přírody. Porozumění pro zákony v přírodě platící je chabé, potlačené. Snad zde spoluúčinkuje i další pocit - setkávání s odumíráním a smrtí se snažíme co možná vyhnout - i ve styku s naším okolním přírodním prostředím.

My lidé jsme součástí přírody, i na to je příliš často zapomínáno. Musíme v sobě znovu probudit více porozumění pro přirozené procesy. V přírodních krajinách se budou takzvané "katastrofy" objevovat neustále znovu. To platí i pro Národní park Bavorský les. Bouře budou vyvracet části lesa, sníh bude utlačovat stromy a smrky budou napadány lýkožroutem. Ochrana těchto přirozených vývojových procesů lesa je hlavní úlohou národního parku.

My lidé - i když nám to někdy připadá těžké - zde ustupujeme do role pozorovatelů.

LES ZUSTÁVÁ
Postihne-li les vichřice či způsobí-li kůrovec na větší ploše odumření starých smrků, má mnoho lidí obavy, že by les mohl být zničen navždy. Tyto obavy jsou neopodstatněné. Les je přirozeným vegetačním společenstvem střední Evropy. Opustí-li člověk krajinu, vzniká znovu les. Dokonce i ve velkoměstech se usidlují stromy na zbořeništích starých domů. Les se vrací!

Je-li starý les přirozenými událostmi zničen, nastupuje na jeho místo les mladý, často rozmanitější a stabilnější než ten dřívější.

Stromy a části lesa odumřou - les jako životní společenstvo však zůstává.

PŘIROZENÉ PROCESY V NÁRODNÍM PARKU
V letech 1983, 1984, v malém rozsahu v letech 1985 a 1990 byly v národním parku vichřicí vyvráceny jednotlivé stromy, stromové skupiny i menší porosty. Tam, kde již dnes nejsou prováděny lesnické zásahy, zůstává i toto dřevo ležet v lese a přechází do přirozeného koloběhu. Zlomené, vyvrácené či poškozené stromy byly ideálním líhništěm pro lýkožrouta smrkového. Podpořen pro něj neobyčejně příznivě se vyvíjejícími povětrnostními podmínkami, silně se rozmnožil v letech 1986 - 1989 v ležícím polomovém dřevě a následně způsobil zánik i stojících smrků.

Tím byl uveden do chodu vývoj lesa, jenž není možno sledovat nikde jinde v celé střední Evropě. Národní park Bavorský les pokročil uvolněním přírodních sil o krůček blíže svému cíli: Přírodní les bez lidských zásahů a využití - kousek pralesa v Německu.

CELOSVĚTOVÝ PROBLÉM
Zvláštní cílové poslání národního parku - ochrana přirozených vývojových procesů - vyžaduje, aby byly vyloučeny usměrňující lidské zásahy. Bohužel je skutečností, že po celém světě jsou i velké národní parky ovlivňovány tak silně zvenčí, nebo nejsou již schopny plnit svou úlohu dokonale zachovaného přírodního prostoru, že není možno zcela vyloučit usměrňují.

V afrických národních parcích musí být stavy slonů čas od času redukovány, protože jejich životní prostor přesahuje rozsah národních parků a mimo ně nejsou již trpěni. V lesnatých národních parních severní Ameriky - přinejmenším v jejich okrajových pásmech - jsou stále potlačovány a hašeny požáry lesa zažehnuté bleskem.

V národním parku Bavorský les jsou v oblastech mimo stávající jádrová území ještě těžena malá množství užitkového a palivového dřeva pro místní potřeby. Podél vnějších hranic národního parku je předcházeno možnému rozšíření kůrovce do hraničících soukromých lesů - kůrovcem napadené smrky jsou káceny a jejich kůra, v níž se brouci vyvíjejí, je spalována.

Prosíme, mějte proto porozumění, najdete-li při Vašich turistických toulkách národním parkem rozpracované dřevo. V národním parku nejsou konzervovány jen určité ukázky lesa či určité soustavy rostlinných a živočišných druhů, nýbrž dynamika přírody, její vznikání, zanikání, její celá "přirozenost" - i když momentální dojem může být mnohdy odcizující.

PROMĚNA HORSKÉ SMRČINY

Informační leták pro turisty, vydáno r. 2000, Autor: Správa NP Bavorský les, Překlad: Anonymus

Milá návštěvnice, milý návštěvníku!

Již ze značné vzdálenosti si nelze nevšimnout hnědošedého zbarvení lesů horských poloh kolem Roklanu a Luzného. Během turistického putování se setkáváte s nezvyklým obrazem lesa: na velkých plochách stojí či leží stromy usmrcené lýkožroutem smrkovým - kůrovcem.
Mnozí lidé reagují na první setkání zděšením, ohromením, obavami a smutkem. Jedni za tím vidí nečinné přihlížení správy národního parku, jiní poznávají soustavné uskutečňování cílů národního parku: nezasahovat do přírodních dějů - nechat přírodu přírodou.

Již po pár letech po napadení kůrovcem objevujeme, že vyrůstá mladý les. Výměna generací v horském smrkovém lese. A kůrovec? Je hrobařem nebo porodníkem? Při pozornějším sledování se objevují četné zajímavé a napínavé aspekty. Příroda nám ukazuje, že děje, které my lidé pociťujeme jako "katastrofy", patří k programům přírody. Tyto "katastrofy" mohou dokonce být jako zde, v horské smrčině - strategií přežití.

V Národním parku Bavorský les v současnosti vzniká největší "lesní divočina" mezi Atlantikem a Uralem.

Pro Vaši informovanost Vám zde v Domě Hanse Eisenmanna prezentujeme speciální výstavu pod názvem "Proměna horské smrčiny". Tento informační materiál Vám má během Vašich toulek horskými smrčinami pomoci objevovat nové struktury vývoje lesa.
Kromě toho se Vám rádi budou věnovat spolupracovníci v Domě H. Eisenmanna, v Muzeu historie lesa v St. Oswaldu a přímo v terénu i strážci národního parku.

Přeji Vám, aby Vás tento les inspiroval k zvídavosti a zcela novému a jinému objevování lesa. Doprovázejme tento les při jeho vzniku a zániku!
Napínavý, nezapomenutelný i zotavující pobyt v této lesní divočině Vám přeje
Vaše Správa Národního parku Bavorský les

HORSKÝ LES
Horský les je čistý (monokulturní) - ale přirozený - smrkový les. Pod tlakem extrémních klimatických podmínek vznikal zde na horských hřebenech bavorsko-českého pomezí po celá tisíciletí. Ve zhruba 1 200 m nadmořské výšky leží sníh často od listopadu do května. Drsné klimatické podmínky a půdy chudé živinami zde dovolují růst jen druhově chudému společenství lesa - horské smrčině. Horské smrky mají dlouhé, štíhlé koruny, na nichž se udrží jen málo sněhu.

Pro buk a jedli je tu příliš chladno. Vedle smrku zde ještě může růst skromný jeřáb. I půdní pokryv tvoří jen nemnohé otužilé druhy: borůvka, horské kapradiny, bika lesní, třtina chloupkatá a metlice křivolaká, kromě nich typické bylinné druhy, jako např. sedmikvítek evropský nebo čípek objímavý.
Vzhledem ke konkurujícím druhům trav, chladu a nedostatku živin vyrůstají v těchto polohách mladé smrčky především na tlejícím dřevě. Díky četným srážkám zůstává stále vlhké a poskytuje - na rozdíl od půdy - dostatek živin. Ideální místo pro vyklíčení mladých rostlin.

Se založením národního parku v roce 1970 byla v přírodě blízkých smrčinách v souladu s cílovým posláním národního parku ukončena těžba dřeva.

VELKÉ UMÍRÁNÍ
Kůrovci se zavrtávají do kůry pro ně vhodného smrku a vytvářejí systém matečných a larválních chodeb. Přívod živin je tím přerušen a strom odumírá.
Kůrovcem napadené stromy byly viditelné na nemnoha místech poprvé v r. 1994. V r. 1995 přibyly další. V r. 1996 se kůrovec explozivně rozšířil v horských smrčinách masivu Luzného. Dnes jsou staré smrky kolem Luzného vesměs odumřelé. Během let 1997 - 1999 se napadení kůrovcem rozšířilo ve směru k Roklanu a po svazích do nižších poloh smíšených lesů.

V letech 1989, 1992 a 1995 horské smrky intenzivně kvetly a plodily semena. Tak krátce za sebou následující semenné roky jsou v horských smrčinách neobvyklým jevem. Horské smrky byly k tomu vyprovokovány stresem podmíněným stavem okolního prostředí, navíc je ještě oslabil člověk a kůrovec.

ČLOVĚK, LES A KUROVEC
Již přes 600 let pěstuje člověk v klimaticky příznivých oblastech jehličnany. V takovýchto oblastech by jinak přirozeně rostly buky či duby. Od té doby se také musí člověk vyrovnávat s kůrovcem. V člověkem utvářených jehličnatých lesích kůrovec představuje hrozivého nepřítele a je proti němu soustavně zasahováno. Ve všech lesních společenstvech národního parku, v podmáčených smrčinách, v horském smíšeném a smrkovém lese se smrk vyskytuje přirozeně. V těchto oblastech žije smrk s kůrovcem po tisíciletí.
"Smrkoví" kůrovci jsou na svůj hostitelský stromový druh vázáni. Tady se nabízí otázka: "Proč kůrovci smrk již dávno nevyhubili?"
Pokud by zde - v přirozené smrčině - byl kůrovec pouze "ničitelem", přirozená společenstva smrčin by již neexistovala. Byla by je nahradila jiná lesní společenstva.

VÝMĚNA GENERACÍ
Během svého dlouhého života shromažďují smrky svým široce rozloženým kořenovým systémem živiny a ukládají je ve dřevě, kůře, jehlicích i kořenech.
Po odumření kůra i větve odpadávají. Na povrchu půdy se rozkládají a uvolňují nashromážděné živiny. Současně na kmenu "pracuje" množství organismů a využívá nashromážděnou energii. Tyto organismy dřevo rozkládají. Živiny jsou z něj vyplavovány do půdy - přesně tam, kde stojí starý strom. Již po dvou letech se mění rostlinný kryt kolem odumřených stojících kmenů; roste zde vrbka, šťavel kyselý, bradáček, maliník, jeřáb - a četné mladé smrčky. Pod ochranou "mrtvol" mohou klíčit semena pocházející z předchozích let.
Odpovídající části koruny a kmene připravují půdu pro břízu, vrbu jívu a osiku. Po letech je starý tak zpuchřelý, že se v několikametrové výšce zlomí a zřítí k zemi. Zhroucené odumřelé dřevo vytváří hustou změť, chránící mladí les, zejména jeřáb, před okusem zvěře. Během málo let vzniká druhově bohatý smíšený les se skupinkami smrku.
Za 10 - 20 klíčí pak na padlých ztrouchnivělých kmenech semenáčky smrku. Postupně jejich kořeny proniknou zetlelým dřevem a dosáhnou půdy. Po mnoha letech starý kmen zcela zmizí. Mladé stromky pak působí jakoby byly vysázeny v řadě a stály na "chůdách". Jen tak může horský smrk osídlit jinak pro něj neproniknutelné plochy travin a kapradin.
A ještě něco lze pozorovat: tmavý pahýl odumřelého stromu je sluncem rychle ohříván. Sníh kolem pahýlu trychtýřovitě odtává a uvolňuje mladé semenáčky. Sněžná plíseň, nebezpečný nepřítel smrčků, tak nedostává šanci.

PROČ K TOMU DOCHÁZÍ?
Lesy se čas od času obnovují. Např. v přirozených borových lesích se tak děje působením lesních požárů. Horkem se borové šišky otevírají a semena jsou uvolňována. Popel hnojí půdu a konkurující vegetace je po určitou dobu mimo hru . V případě přirozených smrkových lesů může být proces obnovy lesa vyvolán přemnožením hmyzu. Během krátké doby jsou lesy velkoplošně napadeny a odumírají. K tomu dnes dochází v horských smrčinách NP Bavorský les.
Jednoduchá struktura činí horský smrkový les náchylným k narušení. Několik na sníh chudých zim a suchých letních období postačuje k narušení rovnováhy. Smrky se snaží více kvést a plodit, zvýhodněno je však i přemnožení kůrovce. Po 2 - 3 letech "náběhu" dosahuje kůrovec stavů, umožňujících velkoplošně napadnout a "usmrtit" smrkový les.
Tyto náhodnosti 90. let spolu s okyselením půdy, znečištěním ovzduší a globálním oteplováním hrály důležitou "spouštěcí" roli. Okyselení půdy způsobilo, že jemné kořeny ustoupily z minerální půdy do tenké humusové vrstvy. Avšak humusová vrstva je schopna smrk zásobovat vodou jen několik dnů. Stres z nedostatku vody činí stromy více náchylnými k napadení kůrovcem.