Z jarního putování po Šumavě
Tajemné Modravské slatě vydávají další svědectví  

Správa parku se snaží potlačovat veřejnou kontrolu

 

Na začátku května vrátila jsem se z půlroční stáže strávené v severní části Holandska, v rovinaté a na divokou přírodu skoupé zemi tulipánů a větrných mlýnů. Vrátila jsem se zpět na mou milou Šumavěnku s krajkovanými kopečky veselícími se svěží zelení na pastvinách a vyzpěvujícími si jarní melodie v bublavých lesních potůčcích, zatímco v tichých dolinách bělaly se doposud cáry sněhové peřiny vystýlající zapadlé kouty tajuplných slatí, sličných skvostů šumavských. Křehkých a vznešených přírodních bytostí s laskavou náručí, v níž rozplývají se všechny starosti všedního života a z loubí majestátných smrků i stříbrných souší sestupují do měkkého rašeliníku, stinných tůní, mezi vývraty a trouchnivějící klády s huňatým kožichem mladičkých smrčků něhyplné životadárné paprsky moudré Přírody. Skrývají v sobě silný magnet, od něhož není snadné se odtrhnout a člověku se vlastně ani nechce, když svěří se bezstarostně do měkkého objetí fenomenálních slatí Mlynářské, Rybárenské, Weitfällernské, Mezilesní či Cikánské...
Ale pak přichází realita. Zpočátku se vkrádá pomalu, krok za krokem, postupně však zrychluje tempo a odlamuje křídla lehce se vznášejícím myšlenkám přeplněným bezbřehou fantazií. Nakonec se vítězně usadí na neviditelném trůně lidské mysli.

Říkají ANO, dělají NE
Rozhodla jsem se však, že budu myslet maximálně pozitivně a za včasného rána i pozdního večera svěřím se vždy do všeobjímající náruče mých spanilých slatí. Brzy se ukázalo, že to byla spásná myšlenka. Po návratu z demokraticky smýšlejícího Holandska pro mě totiž nebylo lehké vpravit se do místních poměrů, v jejichž nitru dosud doutnají oharky totalitních praktik. Při setkáních s místními lidmi jsem se znovu musela učit zásadě, že před rozpravou na určitá témata je třeba nejprve zjistit, kdo se nachází v naší blízkosti. Otevřený postoj bez ohledu na dané okolnosti by totiž některé z nich mohl lehce připravit o zaměstnání. Znovu jsem se musela vyrovnávat s tím, že spousta státních úředníků je zvyklá říkat ANO a dělat NE. Včetně Ministerstva životního prostředí, jehož úředníci před veřejností nejprve předstírali zájem o kontrolu Šumavy misí IUCN, avšak nyní, když jde do tuhého, se z ní snaží zákulisními intrikami vycouvat. Správa šumavského parku roztroubila v březnu do médií, že zhruba do tří týdnů zveřejní na svých internetových stránkách informace o hospodaření parku. Veřejnost na ně dosud marně čeká. Hnutí Duha, jež o tyto informace žádalo již v předchozích letech, je nakonec získalo až po nařízení MŽP. Údaje jsou však neúplné, neboť v nich scházejí seznamy odběratelů vytěženého dřeva.
V informačních střediscích přibyla spousta zajímavých letáčků i publikací, které vzbuzují u návštěvníků velký zájem. Některé z nich však mystifikují veřejnost tvrzením, že první zóny jsou bezzásahové a je v nich striktně dodržována ochrana přírodních procesů. Dále tu zůstávají volně k rozebrání postarší letáčky propagující iniciativu PAN parks z dob, kdy byla Šumava ještě horkým kandidátem na tento prestižní evropský titul – až do loňského roku a poté ji organizátoři programu nekompromisně vyškrtli kvůli devastačnímu kácení v I. zónách.

V klidovém území Modravských slatí je povážlivě rušno
Vlídné slunko si rozčesává své zlaté vlasy, pod jejichž dotykem utěšeně odtávají poslední zbytky sněhu. Je čas zahájit novou sérii akčních průzkumů turisticky nepřístupných Modravských slatí. Však už tam na mě čeká spousta překvapení. Lesníci asanují roztroušené vyvrácené stromy při okrajích holin a společně s kmeny nakácenými v pozdním podzimku je stahují k odvozním cestám. Některé čerstvé polomy nebo čerstvě nakácené zdravé stromy nechávají ležet v kůře jako lapáky k zachycování kůrovce. Tím ovšem rafinovaně lákají malého broučka k porostním stěnám. Kůrovci, které lapák nestačí zachytit, napadnou totiž nejbližší stojící stromy a může se dál vesele kácet a těžit dřevo. Prořeďované porosty navíc snadněji nahlodává vítr. V okolí slatí jsou udržovány a upravovány svážnice pro vytahování dřeva. Při západním okraji I. zóny U Trampusova křížku si dřevaři prodloužili poválový chodník vedoucí k lukrativním bažinatým smrčinám a končící na rozsáhlé holině pod Studenou horou. U turisticky nepřístupné cesty od Březníku k Roklanské hájence je domycováno torzo porostu s letitými stromy. Na rozlehlých holinách se modrají a zelenají plastové tuby, které mají chránit uměle vysázené listnaté stromky před okousáváním zvěře. Pod tíhou sněhu však spousta z nich popadala a nezbývá než je znovu pracně nasadit a podepřít. Během několika dní plastových tub výrazně přibývá, zejména v okolí cesty. Plastové zahrádky v jádrové zóně národního parku budované za peníze daňových poplatníků. Přitom nedaleko odtud, v uschlém porostu při hranici s Bavorským lesem, bují zdarma stovky mladých jeřábů (a sem tam i nějaký buk) mezi popadanými soušemi, kam se nedostane lesní zvěř.

Ztracená slať vydává další svědectví
První zóny připomínaly mi tentokráte posvátné oázy klidu; jen občas se odněkud zpovzdálí ozval tlumený zvuk motorové pily. Správě parku se totiž zatím nepoštěstilo obnovit si povolení ke kácení kůrovcových stromů v prvních zónách. Zvídavě zacházím do nitra své oblíbené Ztracené slati. Čeká tu na mne nový objev. Na mýtině s masově nakáceným dřevem v letech 1999-2000, kterou jsem vždy poněkud opomíjela, si náhle povšimnu tlustého pařezu bez klády. Za ním druhý, třetí... Postupně procházím pařez po pařezu, kládu po kládě. Výsledkem je dvanáct osiřelých pařezů bez lukrativních kmenů. Připočtu-li je k dříve zjištěným 58 holým pařezům, vychází mi celkem sedmdesát klád nelegálně odvezených vrtulníkem! Tajemní provokatéři věru nezaháleli! V duchu si formuluji novou stížnost pro inspekci a zároveň přemýšlím, zda o těch dvanácti opožděně nalezených pařezech modravští lesáci vědí či nevědí. Nejspíše vědí. Nadále totiž pečlivě utajují evidenci pokáceného dřeva na Ztracené slati a evidentně hřeší na to, že policie v Kašperských Horách vyšetřování případu odložila. Zmatek v evidenci se předpokládá i u dalších prvních zón s chybějícím dřevem, jimiž se od konce ledna zaobírá obvodní oddělení klatovské policie (v rámci trestního oznámení podaného 12.11.2001) a letos si je vezme na paškál také inspekce životního prostředí. Není bez zajímavosti, že právě tam nalezneme spoustu nezaevidovaných klád pokácených v letech 1999-2000. Avšak pozor, právě nyní se na čelech těchto kmenů začínají objevovat čerstvě vyražené červené punce. Koneckonců dodatečná evidence - taky evidence. Navíc tu vzniká vcelku zajímavý kontrast: zářivě červené punce na 2-3 roky starých kládách vs blednoucí punce na kmenech z loňského roku.
Další potěmkinská akce se odehrála v první zóně č. 49, kde se mi v říjnu loňského roku postavil do cesty nelegálně postavený posed, jehož skromnou fotografií jsem nedávno obohatila své internetové stránky. Když jsem teď na inkriminované místo znovu zavítala, ze starého posedu už zbyla jen halda prkýnek přikrytá chvojím a na vedlejší holině (druhá zóna) se vyjímalo fungl nové číhadlo!

Souše neuhlídala ani inspekce
V polovině května proběhlo půldenní šetření s inspekcí na Modravsku a Kvildsku. Byly při něm odebírány vzorky ze sporných pařezů k určení jejich stáří, aby bylo možné rozsoudit, zda došlo či nedošlo k porušení zákona o ochraně přírody či vnitřních předpisů Správy parku. Šetření jsem se účastnila jako stěžovatel; mým úkolem tedy bylo vybírat sporné pařezy. Zvukovou kulisu vytvářela buď hlučící motorová pila nebo antiekologické komentáře pěstebního inspektora ing. Miloše Juhy, který se při šetřeních s inspekcí objevuje stále častěji namísto méně obratného a výřečného ing. Heřmana, náměstka ředitele parku.
Šetření vedl ing. Mařík z pražské inspekce, který pořizoval podrobnou fotodokumentaci. Vzorky pařezů byly odebírány také nad Ptačím potokem poblíž Filipovy Huti, kde jsme vloni při říjnovém šetření narazili na dvě sterilní souše. Obě byly pronikavě červenou barvou vyznačeny ke kácení -navzdory rozhodnutí státní správy z roku 1997, které kácení sterilních souší výslovně zakazuje. Vzpomínám si, že tenkrát se kolem obou souší rozvinula vzrušená debata.
„Vždyť je to zelený,“ poznamenal při pohledu na oba stromy ing. Král ze Správy parku. Ať se však dívám sebelépe, k nebi trčí jen holé větve pokryté stříbrným lišejníkem.
„Nu co, stromy s tečkou. Ale stojí,“ hájil vyznačené souše ing. Heřman z vedení parku. Hájil, ale neuhájil. Odpovědný lesník, jímž je mediálně známý starosta Modravy pan Schubert, musel nakonec červené označení vyškrábat. Na svou obhajobu uvedl:
„Když jsem šel večer z lovu, označil jsem souše ke kácení v domnění, že jde o kůrovcové stromy.“ Poté se před patnáctičlennou komisí zavázal, že souše nebudou v žádném případě poraženy. A co se nestalo – když se tudy v květnu vracíme s odebranými vzorky pařezů, milé souše leží na zemi a na čerstvých pařezech září nové červené tečky! Chvilku mi trvá, než se vzpamatuji natolik, abych o tom byla schopna zpravit inspekci. Ing. Juha ze Správy parku se pokouší od průšvihu odvést pozornost popíráním vydaného rozhodnutí, jež kácení souší zakazuje. Nezbývá mi, než vytáhnout protokol z říjnového šetření a pasáž věnovanou souším přede všemi hlasitě ocitovat. Teprve pak si vedoucí inspektor začne pořizovat fotodokumentaci. Jeho kolega ing. Hořejší, kterého si pamatuji z říjnového šetření, se po celou dobu tváří, jakoby se vůbec nic nestalo a jakoby zde byl poprvé. Mou snahu případ řádně zaprotokolovat odbyde se slovy, že „inspekce se o to už nějak postará“. Myslím, že od tohoto pána inspektora nelze při šetřeních očekávat mnoho objektivity...

Nenávidí veřejnou kontrolu
Případ pokácených souší, který šokoval všechny mé přátele, mi znovu připomněl jednu velmi smutnou skutečnost: jako daňoví poplatníci jsme nuceni připlácet na mzdu ekologicky negramotným úředníkům, kteří bez ohledu na inspekční kontroly bezostyšně plundrují náš největší národní park. Dokonce mají tu drzost prezentovat se v médiích jako citliví ochránci přírody (viz např. článek Stát nám dluží, míní Schubert, Klatovský deník, 25.4.2002). Vytrvale se snaží dusit všechny pokusy o veřejnou kontrolu. Hledají všemožné záminky k tomu, aby mohli nepohodlné svědky co nejvíce pokutovat a při šetřeních s inspekcí dokonce i zesměšňovat. Po ústním jednání jsou schopni dodatečně připsat do protokolu výroky, pod které by se dotčené osoby nikdy nepodepsaly. Např. známý publicista a dlouhodobý kritik managementu šumavského parku dr. Vladimír Just obdržel od Správy parku zápis z jednání, v němž se o sobě dozvěděl některé dosud neznámé skutečnosti: „... při ústním jednání 3.1.2002 dr. Just potvrdil, že některé skutečnosti je třeba vysvětlit a zjištěné informace doplnit a poté lze dospět k závěru, že se v 1. zóně NP Šumava neděje nic protizákonného, nebo se jedná o činnost pro les potřebnou nebo dokonce nezbytnou, kterou se stav lesních ekosystémů udržuje či zlepšuje.“
Přesto neztrácím optimismus, ani když se dočítám, že ředitel šumavského parku ing. Žlábek obdržel v těchto dnech za své činy od ministra Kužvarta mimořádnou poctu – medaili sv. Vintíře. Dovolím si spíše malé připomenutí, že jistá pětice těžařů vyfasovala letos v březnu za podobné „zásluhy“ tři roky basy.

V Českých Budějovicích, 22.5.2002

.