Na
začátku května vrátila jsem se z půlroční stáže
strávené v severní části Holandska, v rovinaté a na
divokou přírodu skoupé zemi tulipánů a větrných
mlýnů. Vrátila jsem se zpět na mou milou Šumavěnku
s krajkovanými kopečky veselícími se svěží zelení
na pastvinách a vyzpěvujícími si jarní melodie v
bublavých lesních potůčcích, zatímco v tichých
dolinách bělaly se doposud cáry sněhové peřiny
vystýlající zapadlé kouty tajuplných slatí,
sličných skvostů šumavských. Křehkých a
vznešených přírodních bytostí s laskavou náručí,
v níž rozplývají se všechny starosti všedního
života a z loubí majestátných smrků i stříbrných
souší sestupují do měkkého rašeliníku, stinných
tůní, mezi vývraty a trouchnivějící klády s
huňatým kožichem mladičkých smrčků něhyplné
životadárné paprsky moudré Přírody. Skrývají v
sobě silný magnet, od něhož není snadné se
odtrhnout a člověku se vlastně ani nechce, když
svěří se bezstarostně do měkkého objetí
fenomenálních slatí Mlynářské, Rybárenské,
Weitfällernské, Mezilesní či Cikánské...
Ale pak přichází realita. Zpočátku se vkrádá
pomalu, krok za krokem, postupně však zrychluje tempo a
odlamuje křídla lehce se vznášejícím myšlenkám
přeplněným bezbřehou fantazií. Nakonec se vítězně
usadí na neviditelném trůně lidské mysli.
Říkají ANO, dělají NE
Rozhodla jsem se však, že budu myslet maximálně
pozitivně a za včasného rána i pozdního večera
svěřím se vždy do všeobjímající náruče mých
spanilých slatí. Brzy se ukázalo, že to byla spásná
myšlenka. Po návratu z demokraticky smýšlejícího
Holandska pro mě totiž nebylo lehké vpravit se do
místních poměrů, v jejichž nitru dosud doutnají
oharky totalitních praktik. Při setkáních s
místními lidmi jsem se znovu musela učit zásadě, že
před rozpravou na určitá témata je třeba nejprve
zjistit, kdo se nachází v naší blízkosti. Otevřený
postoj bez ohledu na dané okolnosti by totiž některé
z nich mohl lehce připravit o zaměstnání. Znovu jsem
se musela vyrovnávat s tím, že spousta státních
úředníků je zvyklá říkat ANO a dělat NE. Včetně
Ministerstva životního prostředí, jehož úředníci
před veřejností nejprve předstírali zájem o
kontrolu Šumavy misí IUCN, avšak nyní, když jde do
tuhého, se z ní snaží zákulisními intrikami
vycouvat. Správa šumavského parku roztroubila v
březnu do médií, že zhruba do tří týdnů
zveřejní na svých internetových stránkách informace
o hospodaření parku. Veřejnost na ně dosud marně
čeká. Hnutí Duha, jež o tyto informace žádalo již
v předchozích letech, je nakonec získalo až po
nařízení MŽP. Údaje jsou však neúplné, neboť v
nich scházejí seznamy odběratelů vytěženého
dřeva.
V informačních střediscích přibyla spousta
zajímavých letáčků i publikací, které vzbuzují u
návštěvníků velký zájem. Některé z nich však
mystifikují veřejnost tvrzením, že první zóny jsou
bezzásahové a je v nich striktně dodržována ochrana
přírodních procesů. Dále tu zůstávají volně k
rozebrání postarší letáčky propagující iniciativu
PAN parks z dob, kdy byla Šumava ještě horkým
kandidátem na tento prestižní evropský titul – až
do loňského roku a poté ji organizátoři programu
nekompromisně vyškrtli kvůli devastačnímu kácení v
I. zónách.
V klidovém území Modravských
slatí je povážlivě rušno
Vlídné slunko si rozčesává své zlaté vlasy, pod
jejichž dotykem utěšeně odtávají poslední zbytky
sněhu. Je čas zahájit novou sérii akčních
průzkumů turisticky nepřístupných Modravských
slatí. Však už tam na mě čeká spousta překvapení.
Lesníci asanují roztroušené vyvrácené stromy při
okrajích holin a společně s kmeny nakácenými v
pozdním podzimku je stahují k odvozním cestám.
Některé čerstvé polomy nebo čerstvě nakácené
zdravé stromy nechávají ležet v kůře jako lapáky k
zachycování kůrovce. Tím ovšem rafinovaně lákají
malého broučka k porostním stěnám. Kůrovci, které
lapák nestačí zachytit, napadnou totiž nejbližší
stojící stromy a může se dál vesele kácet a těžit
dřevo. Prořeďované porosty navíc snadněji
nahlodává vítr. V okolí slatí jsou udržovány a
upravovány svážnice pro vytahování dřeva. Při
západním okraji I. zóny U Trampusova křížku si
dřevaři prodloužili poválový chodník vedoucí k
lukrativním bažinatým smrčinám a končící na
rozsáhlé holině pod Studenou horou. U turisticky
nepřístupné cesty od Březníku k Roklanské hájence
je domycováno torzo porostu s letitými stromy. Na
rozlehlých holinách se modrají a zelenají plastové
tuby, které mají chránit uměle vysázené listnaté
stromky před okousáváním zvěře. Pod tíhou sněhu
však spousta z nich popadala a nezbývá než je znovu
pracně nasadit a podepřít. Během několika dní
plastových tub výrazně přibývá, zejména v okolí
cesty. Plastové zahrádky v jádrové zóně národního
parku budované za peníze daňových poplatníků.
Přitom nedaleko odtud, v uschlém porostu při hranici s
Bavorským lesem, bují zdarma stovky mladých jeřábů
(a sem tam i nějaký buk) mezi popadanými soušemi, kam
se nedostane lesní zvěř.
Ztracená slať vydává další
svědectví
První zóny připomínaly mi tentokráte posvátné
oázy klidu; jen občas se odněkud zpovzdálí ozval
tlumený zvuk motorové pily. Správě parku se totiž
zatím nepoštěstilo obnovit si povolení ke kácení
kůrovcových stromů v prvních zónách. Zvídavě
zacházím do nitra své oblíbené Ztracené slati.
Čeká tu na mne nový objev. Na mýtině s masově
nakáceným dřevem v letech 1999-2000, kterou jsem vždy
poněkud opomíjela, si náhle povšimnu tlustého
pařezu bez klády. Za ním druhý, třetí... Postupně
procházím pařez po pařezu, kládu po kládě.
Výsledkem je dvanáct osiřelých pařezů bez
lukrativních kmenů. Připočtu-li je k dříve
zjištěným 58 holým pařezům, vychází mi celkem
sedmdesát klád nelegálně odvezených vrtulníkem!
Tajemní provokatéři věru nezaháleli! V duchu si
formuluji novou stížnost pro inspekci a zároveň
přemýšlím, zda o těch dvanácti opožděně
nalezených pařezech modravští lesáci vědí či
nevědí. Nejspíše vědí. Nadále totiž pečlivě
utajují evidenci pokáceného dřeva na Ztracené slati
a evidentně hřeší na to, že policie v Kašperských
Horách vyšetřování případu odložila. Zmatek v
evidenci se předpokládá i u dalších prvních zón s
chybějícím dřevem, jimiž se od konce ledna zaobírá
obvodní oddělení klatovské policie (v rámci
trestního oznámení podaného 12.11.2001) a letos si je
vezme na paškál také inspekce životního prostředí.
Není bez zajímavosti, že právě tam nalezneme spoustu
nezaevidovaných klád pokácených v letech 1999-2000.
Avšak pozor, právě nyní se na čelech těchto kmenů
začínají objevovat čerstvě vyražené červené
punce. Koneckonců dodatečná evidence - taky evidence.
Navíc tu vzniká vcelku zajímavý kontrast: zářivě
červené punce na 2-3 roky starých kládách vs
blednoucí punce na kmenech z loňského roku.
Další potěmkinská akce se odehrála v první zóně
č. 49, kde se mi v říjnu loňského roku postavil do
cesty nelegálně postavený posed, jehož skromnou
fotografií jsem nedávno obohatila své internetové
stránky. Když jsem teď na inkriminované místo znovu
zavítala, ze starého posedu už zbyla jen halda
prkýnek přikrytá chvojím a na vedlejší holině
(druhá zóna) se vyjímalo fungl nové číhadlo!
Souše neuhlídala ani inspekce
V polovině května proběhlo půldenní šetření s
inspekcí na Modravsku a Kvildsku. Byly při něm
odebírány vzorky ze sporných pařezů k určení
jejich stáří, aby bylo možné rozsoudit, zda došlo
či nedošlo k porušení zákona o ochraně přírody
či vnitřních předpisů Správy parku. Šetření jsem
se účastnila jako stěžovatel; mým úkolem tedy bylo
vybírat sporné pařezy. Zvukovou kulisu vytvářela
buď hlučící motorová pila nebo antiekologické
komentáře pěstebního inspektora ing. Miloše Juhy,
který se při šetřeních s inspekcí objevuje stále
častěji namísto méně obratného a výřečného ing.
Heřmana, náměstka ředitele parku.
Šetření vedl ing. Mařík z pražské inspekce, který
pořizoval podrobnou fotodokumentaci. Vzorky pařezů
byly odebírány také nad Ptačím potokem poblíž
Filipovy Huti, kde jsme vloni při říjnovém šetření
narazili na dvě sterilní souše. Obě byly pronikavě
červenou barvou vyznačeny ke kácení -navzdory
rozhodnutí státní správy z roku 1997, které kácení
sterilních souší výslovně zakazuje. Vzpomínám si,
že tenkrát se kolem obou souší rozvinula vzrušená
debata.
„Vždyť je to zelený,“ poznamenal při pohledu na
oba stromy ing. Král ze Správy parku. Ať se však
dívám sebelépe, k nebi trčí jen holé větve
pokryté stříbrným lišejníkem.
„Nu co, stromy s tečkou. Ale stojí,“ hájil
vyznačené souše ing. Heřman z vedení parku. Hájil,
ale neuhájil. Odpovědný lesník, jímž je mediálně
známý starosta Modravy pan Schubert, musel nakonec
červené označení vyškrábat. Na svou obhajobu uvedl:
„Když jsem šel večer z lovu, označil jsem souše ke
kácení v domnění, že jde o kůrovcové stromy.“
Poté se před patnáctičlennou komisí zavázal, že
souše nebudou v žádném případě poraženy. A co se
nestalo – když se tudy v květnu vracíme s
odebranými vzorky pařezů, milé souše leží na zemi
a na čerstvých pařezech září nové červené
tečky! Chvilku mi trvá, než se vzpamatuji natolik,
abych o tom byla schopna zpravit inspekci. Ing. Juha ze
Správy parku se pokouší od průšvihu odvést
pozornost popíráním vydaného rozhodnutí, jež
kácení souší zakazuje. Nezbývá mi, než vytáhnout
protokol z říjnového šetření a pasáž věnovanou
souším přede všemi hlasitě ocitovat. Teprve pak si
vedoucí inspektor začne pořizovat fotodokumentaci.
Jeho kolega ing. Hořejší, kterého si pamatuji z
říjnového šetření, se po celou dobu tváří,
jakoby se vůbec nic nestalo a jakoby zde byl poprvé.
Mou snahu případ řádně zaprotokolovat odbyde se
slovy, že „inspekce se o to už nějak postará“.
Myslím, že od tohoto pána inspektora nelze při
šetřeních očekávat mnoho objektivity...
Nenávidí veřejnou kontrolu
Případ pokácených souší, který šokoval všechny
mé přátele, mi znovu připomněl jednu velmi smutnou
skutečnost: jako daňoví poplatníci jsme nuceni
připlácet na mzdu ekologicky negramotným
úředníkům, kteří bez ohledu na inspekční kontroly
bezostyšně plundrují náš největší národní park.
Dokonce mají tu drzost prezentovat se v médiích jako
citliví ochránci přírody (viz např. článek Stát
nám dluží, míní Schubert, Klatovský deník,
25.4.2002). Vytrvale se snaží dusit všechny pokusy o
veřejnou kontrolu. Hledají všemožné záminky k tomu,
aby mohli nepohodlné svědky co nejvíce pokutovat a
při šetřeních s inspekcí dokonce i zesměšňovat.
Po ústním jednání jsou schopni dodatečně připsat
do protokolu výroky, pod které by se dotčené osoby
nikdy nepodepsaly. Např. známý publicista a
dlouhodobý kritik managementu šumavského parku dr.
Vladimír Just obdržel od Správy parku zápis z
jednání, v němž se o sobě dozvěděl některé dosud
neznámé skutečnosti: „... při ústním jednání
3.1.2002 dr. Just potvrdil, že některé skutečnosti je
třeba vysvětlit a zjištěné informace doplnit a poté
lze dospět k závěru, že se v 1. zóně NP Šumava
neděje nic protizákonného, nebo se jedná o činnost
pro les potřebnou nebo dokonce nezbytnou, kterou se stav
lesních ekosystémů udržuje či zlepšuje.“
Přesto neztrácím optimismus, ani když se dočítám,
že ředitel šumavského parku ing. Žlábek obdržel v
těchto dnech za své činy od ministra Kužvarta
mimořádnou poctu – medaili sv. Vintíře. Dovolím si
spíše malé připomenutí, že jistá pětice
těžařů vyfasovala letos v březnu za podobné
„zásluhy“ tři roky basy.
V Českých Budějovicích, 22.5.2002
|
