Zamyšlení nad šumavskou Přírodou

Motto: Kdo chce vidět, uvidí….


Milí čtenáři,

toto drobné dílko se ode všech předcházejících liší nejen svým obsahem, ale zčásti i grafickou úpravou, neboť všechny zde použité obrázky jsou černobílé. Bylo tak voleno zcela záměrně s cílem poskytnout všem zájemcům příležitost k prohloubení jejich představivosti a hlubšího vcítění se do různorodých podob okouzlující šumavské Přírody.

Přirozený půvab šumavských slatí
"Nerozlučně s osudem lesů, slatí a vod spjat je osud Šumavy. Celé kouzlo její spočívá právě v pochmurnosti z vlhka, páry, vody a smrti, ponenáhlého zmírání vegetace mokrem."
Josef Váchal, Šumava umírající a romantická, 1931

Jak se rodí lesní divočina?
Tou nejjednodušší cestou - samovolným vývojem. Dáme-li k tomu Přírodě patřičný prostor, odmění se nám poznáním, že dobře zná cestu, jak sebe sama uzdravit a posílit. Ukazuje člověku, že má dostatek vnitřního klidu nezbytného pro zvládnutí náročného stresu, jehož příčinou obvykle bývají větrné nebo hmyzí "kalamity". Proděláváním stresu upozorňuje člověka na jeho pochybení zapříčiněné vysazováním málo odolných smrkových monokultur, které jsou navíc, stejně jako přírodní horské smrčiny, oslabovány sílícími vlnami teplejšího klimatu. Naráží však přitom na klasické nepochopení lidí, že by si ve svém vývoji mohla postačit sama. Proměně poloumělého či umělého lesa v atraktivní divočinu totiž předchází méně líbivé stadium sestávající z lánů uschlých stojících či ležících souší. Takový zbídačelý a zubožený les může působit na lidskou duši velmi stísněným dojmem. Ale zdání klame. Zatímco my jej litujeme, on sbírá všechny své síly k novému obrození. Někde pomaleji, někde rychleji, ale vytrvale, neúnavně a houževnatě proměňuje přijímanou energii ve hmotu. Je skromným pacientem, nepotřebuje od člověka žádnou speciální terapii sestávající z náročných chirurgických zákroků. Pouze klid a čas na zhojení svých ran. Dopřejme mu obojího alespoň v prvních zónách. Naše důvěra v jeho schopnosti je pro něj důležitější než naše snaha o fyzickou pomoc.

Za hlasem divočiny
Zbytky šumavských pralesů jsou bezednou studánkou poznání, ze které mohou pít všechny bytosti toužící po Lásce, odpočinku, spontánnímu uvolnění a načerpání nových sil včetně smyslné tvůrčí inspirace nezatížené povrchností konzumního materialismu.
Šumavská divočina je mou neustálou výzvou k zamýšlení se nad smyslem života, posláním člověka a jeho vztahem k Přírodě. Připomíná mi jemně tkanou pavučinu s harmonicky propletenými vlákny v jeden unikátní celek, kde vše souvisí se vším. Každé vlákno tu má svou jedinečnou funkci a jeho porušení tedy musí zákonitě vést k zpřetrhání vazeb se všemi okolními vlákny a v konečném důsledku k poškození celé pavučiny. Rozplést a odhalit pravé poslání každého takového vlákénka je nad rámec lidského poznání, přesto se však mezi lidmi vyskytnou domýšliví všeználkové s dojemnou snahou "napravovat" Přírodu, mnohdy pod falešnou rouškou vlastního prospěchu. Nejsou schopni pochopit, že veškerá jednoduchost a osvobozující spontánnost tkví právě v přírodních zákonech spletených v onu pevnou a pružnou pavučinu. Zákony vykonstruované lidmi se jim sotva kdy mohou vyrovnat, proto si je představuji jako pavučinu s ochablými vlákny narušenými většími či menšími trhlinami, které dávají prostor nejrůznějším spekulacím. Začínám mít stále silnější pocit, že ani věda není ideálním pomocníkem pro Přírodu, protože nutí badatele k jednostranné honbě za racionálními argumenty, zatímco k projevům Intuice se staví odmítavě. Tím pádem neposkytuje prostor k výpovědím, co člověk cítí a jak to cítí, zda ho na určitém místě zaplaví pocity příjemného tepla a náklonnosti či naopak pocity svíravého chladu, stísněnosti a odmítání. Intuice je bezelstným a upřímným pomocníkem, rodícím se z citu, proto se nedá zneužít, což bohužel u racionálně pěstované vědy neplatí. Chce-li někdo strnule podporovat určité dogma, např. člověk mající panický strach ze změny, složitost dnešní vědy mu umožňuje předstírat seriosní výzkum a pod jeho etiketou si obstarat chtěné "vědecké výsledky", jimiž pak nalhává sám sobě i svému okolí. Přitom by mnohdy plně postačilo namísto křečovitého výkladu složitých grafů, tabulek a vyumělkovaných odborných termínů říci s úsměvem jedinou skromnou větičku: "Přírodu nechme být Přírodou."
Nechme šumavskou divočinu volně dýchat, tak jako ona nechává volně dýchat nás. Její náruč je vždy natolik otevřená, že se v ní můžeme nadechnout z plných plic, prožít sounáležitost s jejím harmonickým nitrem a pocítit příliv čisté, nesobecké a nic nečekající Lásky. Lásky, která si neklade žádné zvláštní požadavky, nečiní si žádné nároky na svou vlastní pozornost, prospěch či okamžitý vděk, tak dobře patrný u přetvářkové "opičí" lásky některých lidí vůči nám. Láska Přírody nám nikdy nebude ubírat dech, naopak v nás může posílit odvahu nepodléhat dusivému vlivu některých egoistů s nezdravými mocenskými nároky.
Pro šumavskou divočinu je víc než příznačné, že v její romantickou krásu často vstupuje zádumčivost hraničící až s bezútěšnou syrovostí. Tu můžeme prožít zejména v sychravých podzimních dnech propůjčených mrazivému větru a ledovým krupkám, jež nelítostně bičují náš obličej. Vrcholy kopců mizí v zajetí ponuré mlhy přiklopené jako poklička na hrnci, z něhož občas uniknou šedobílé páry rozplývající se nad slzavým údolím. Obecně se tomu říká "psí počasí", cítím však, jakoby právě toto období přinášelo Přírodě to pravé požehnání. Období celkové a dokonalé očisty, kdy se Příroda zaobírá sama sebou a nestojí o přítomnost návštěvníků, jež jsou koneckonců dostatečně odrazováni jejím momentálně neútulným prostředím.

"Uváživ všechnu zde nicotnost boje, marnost zápasu s vodami a živly, změříš dokonale i lidský svůj žal a zatoužíš, aby v životě jiném a lepším jasný, všeprostupující paprsek dokonalejších Učitelů lidstva dopadl v místa tvé duše, trouchnící hořem nad násilím a bolestí způsobovanou lidmi zvířatům a přírodě, vzdor přišedším již, lásku hlásajícím Kristům."
Josef Váchal, Šumava umírající a romantická, 1931

Osobité kouzlo vývratů
Jsou nedílnou součástí lesa a mohou nám netradičním způsobem zpestřit náš výlet. Při uvolněném pozorování se zvětrávající kořenové talíře začínají před našima očima měnit v rozmanité bytosti, jejichž imposantnost vzrůstá s mlhou nebo přibližující se tmou.

Není kořen jako kořen
Stromy, které vyrůstaly na tlející kládě nebo na pařezech většinou poznáme podle chůdovitých kořenů. Podobně vypadá i kořání stromů "sedících" na kamenech. Některé kořeny připomínají zkrouceného hada, jiné třeba chobotnici...

Stromy - naši věrní a laskaví průvodci
Stejně jako každý člověk tak i každý strom je jedinečná živá bytost. U stromů mne stále více fascinují nespočetné tvary jejich korun, větví, kmenů i kořenů a obdivuhodná životní síla v jejich nitru. Zvláště staří vyzrálí velikáni vyzařují ze svých těl magické charisma s léčivými účinky pro zraněné duše okolních živých tvorů.
I odumřelé stromy mají v Přírodě své nezastupitelné místo. Umělým odstraňováním umírajících stromů v rezervacích dává člověk najevo svou vlastní neschopnost přijmout věci takové, jaké ve skutečnosti jsou.

Očistná síla horských potoků
Je jedinečná a nenahraditelná. Pospíchající proudy vody jsou nejvíce očišťovány mezi většími kameny, okolní krajina pak jejich hukotem, bubláním, impulsívním klokotáním či melancholickým šuměním. Každý potok jakoby si zpíval své vlastní melodie; u jednoho převládají veselejší tóny, u jiného smutnější, lyričtější, ve znamení mollové hudby, již nepřetržitě vyluzují vlny Roklanského potoka.

"Stržemi i slatěmi, proláklinami půdy a mezi balvany a kamením více méně zarostlým razí zde voda svoji cestu. Vývraty a spletité pozůstatky kořenů i dřev, propadlá půda a vyběhlá ven voda z koryta, jakož i četná mokřiště znemožňují namnoze přímé následování bystřin k jich ústí. Pouť jejich pod korunami lesních velikánů vede, mladým lesem i houštinami smrčin, přebujnělých zde jak veškerá vegetace šumavských nížin."
Josef Váchal, Šumava umírající a romantická, 1931

Pevně věřím, že každý, kdo vstoupí do posvátného nitra šumavské divočiny, má jedinečnou příležitost setkat se se sebou samým. Pokusila jsem se prochodit křížem krážem nejen onen tajuplný a nevšední labyrint Přírody, ale současně i labyrint svých myšlenek. Najednou jsem cítila, že se přede mnou otevírá cesta, která mě postupně přivádí k poznání, že nic není náhoda, a že pozitivní myšlenka má větší sílu než lesk zlaťáků a neomalená touha po zisku či po moci.

S přáním všeho dobrého Hooglander

V Českých Budějovicích 21.12.2003