NIC NEŽ DŘEVO
Podtitulek: Českým lesům nejvíc škodí dotace a posedlost smrkem
Autor: Jakub Hruška, Jeňýk Hofmeister
Respekt, Rubrika: Civilizace, 17.2.2003

"Naše lesy hynou! Jsou poničené imisemi a drtí je kůrovec. Dejte nám peníze, abychom je mohli zachránit," volají stále hlasitěji zdejší lesníci. Mají přitom částečně pravdu. Kvalita českého lesa opravdu není dobrá. Pokud by však dostali požadované dotace, znamenalo by to pro tuzemské hvozdy jen další ránu.

Po čem roste les

Chceme-li pochopit, co se s našimi lesy opravdu děje, a zjistit, jakou před sebou mají budoucnost, neobejdeme se bez exkurze do minulosti.
Zatímco v Africe a Jižní Americe, ale třeba i na Sibiři a Ukrajině dnes les drasticky mizí, v Česku jej stále přibývá. Za posledních sto let se jeho plocha rozrostla skoro o 3,5 % a pokrývá tak už více než třetinu republiky. Evidovaná zásoba dřeva vzrostla z 307 milionů krychlových metrů v roce 1930 na dnešních 630 milionů. Lesní porost se pomalu, ale jistě šířil spolu s tím, jak klesal chov domácích zvířat. Dokud každá mez a stráň byla pečlivě vysekána jako krmení pro kravku, kozu či králíky, neměl šanci. Jakmile se mu však naskytla, okamžitě ji využil a obsadil uvolněný prostor. Nad takovým spontánně vzniklým porostem sice leckdo ohrne nos (lesník zejména), jeho ekologická hodnota však bývá obvykle o dost vyšší než hodnota smrkové monokultury, kterou jsme si bohužel už zvykli považovat za synonymum lesa.
Lesy také rostou čím dál tím rychleji. Průměrný přírůstek se ve střední Evropě zvýšil za posledních padesát let o pětinu a stále stoupá. Příčinou je pravděpodobně především znatelné oteplování. A také - možná poněkud překvapivě - průmyslové emise; zejména sloučeniny dusíku, které mají původ v průmyslu, dopravě a zemědělství. Přes atmosféru a srážky se totiž dusík dostává do půd a lesy jsou tak dlouhodobě hnojeny. Pokud není překročena kritická mez, je efektem zrychlený růst. Každý automobilista tak přispívá nejen k záhubě horských lesů (kde je kritická mez překračována dlouhodobě), ale také ke zrychlení růstu lesa na zbytku území.
Lesům se dnes nejlépe daří v nižších horských a podhorských polohách a také na studenějších vysočinách. Naopak špatně na tom jsou na vrcholcích hor a také v suchých lokalitách. V obou posledně jmenovaných oblastech je také špatná prognóza do budoucna, a to zejména pro smrky.

Listnáče na ústupu

Skutečnost, že lesa přibývá, však není automaticky dobrou zprávou. Důležitá je totiž především jeho kvalita. A ta stále klesá. Příčinou je způsob, jakým se s lesem u nás už po staletí nakládá. Jeho základy položili už Marie Terezie a Josef II. V době jejich vlád totiž trpěla střední Evropa citelným nedostatkem dřeva, a oba panovníci proto postupně zavedli řadu reforem, které podporovaly pěstování lesa. A protože k masové produkci zejména stavebního dřeva se nejvíce hodily především stejnověké monokultury smrků, začaly postupně vytlačovat zdejší původní smíšený les.
Záměr vladařům vyšel a husté smrkové háje nesly po dlouhou dobu značné bohatství: stará pravda říkala, že na metr čtvereční střechy zámku bylo potřeba vlastnit jeden hektar lesa. Postupem času však cena dřeva stále klesala a dnes by stejná výměra nestačila ani na metr čtvereční tuctového pražského bytu. Fakt, že lesní hospodaření je stále méně výnosným byznysem, je přitom zapříčiněn i někdejším horečnatým vysazováním monokulturních hospodářských lesů. Dřeva je dnes prostě v celé Evropě nadbytek.
Dokud byl zisk z lesa vysoký, vyplatila se i vysoká investice do jeho založení a následné péče o něj. V okamžiku, kdy ale zisky z prodeje dřeva klesají, může se snadno stát, že počáteční vklad převýší konečný zisk. Taková kalkulace se však špatně provádí, protože mezi výsadbou a pokácením uplyne zhruba 100 let. Za takovou dobu se veškeré cenové relace změní, a efektivitu tak téměř nelze vyhodnotit. Lze pouze posoudit, jestli aktuální investice převyšují sumu získanou prodejem dřeva.
A v tom je právě kámen úrazu současného lesního hospodaření. Přestože dnes totiž husté stejnověké smrkové monokultury vydělávají relativně málo v porovnání s minulostí, podporuje stát formou výhodných dotací jejich obnovu a další rozšiřování. Lesní zákon sice předepisuje i minimální zastoupení listnáčů, neukládá ale povinnost je v lese dlouhodobě zachovat. Obsese smrkem tak dosahuje až zarážejících rozměrů. Ve velkém se už tyto stromy sázejí například i na Křivoklátsku, které je posledním zachovaným přirozeným komplexem listnatých lesů a stalo se díky tomu nejen chráněnou krajinnou oblastí a biosférickou rezervací UNESCO, ale i kandidátem na budoucí národní park.
Ano, smrky opravdu vydělávají víc než listnáče. Je ale ničení posledních zbytků původního smíšeného lesa opravdu oním "trvale udržitelným lesnictvím", jímž se dnes stát tak rád ohání? Cena lesa se hodnotí obtížně, ale tržní cena dřeva jeho společenskou cenou jistě není.

Cena české krajiny

Cena české krajiny vždy spočívala především v její pestrosti a různorodosti. Někdejší bohatá mozaika lesů, polí a pastvin však bere stále více za své. V druhé polovině minulého století byly ve jménu zvyšování zemědělské produkce vykáceny a rozorány polní lesy v úrodných oblastech. Současný způsob zemědělského hospodaření pak tuto devastaci krajiny ještě dále prohlubuje. Řada pozemků v málo úrodných - a tedy pro zemědělce málo výnosných - oblastech je zalesňována a naopak. Vznikají tak rozsáhlá, přespříliš jednotvárná a z ekologického hlediska nezdravá teritoria bez lesů nebo naopak bez pastvin a polí.
Zalesnění části úrodných zemědělských oblastí by přitom při dnešní nadprodukci většiny komodit nepřineslo žádné potíže. Stejně jako by je nepřinesla ani odvaha přestat donekonečna draze obnovovat smrkové monokultury na horách, kde se jim nedaří. Pokud by dostala příroda volnou ruku, dočkali bychom se totiž na horách přirozené regenerace původního smíšeného a tedy podstatně odolnějšího lesa. Krajina by takovým zásahem jen získala a bezedná díra, v níž mizí peníze zbytečně investované do opakovaně neúspěšných zalesňovacích pokusů, by se konečně zavřela.
České lesy jako celek dnes nejsou ohroženy a není tedy důvod nadměrně panikařit. Dlouhodobě poškozené horské porosty lze postupně vyzdravit. Pokud něco zdejším lesům skutečně škodí, pak je to především stále neúnosnější "tereziánské" hospodaření. Nejenže je zbytečně nákladné, ale především zcela vytlačuje původní skladbu lesa a činí jej tak stále méně odolným.

Autoři jsou biogeochemici.