Zimní výlet do končin máderských
Les je sanatorium budoucnosti
 

"Nevím, jak mohou můj život ovlivňovat hvězdy vzdálené miliony kilometrů víc, než stromy a lidé v mé blízkosti. Stromy, jichž se mohu bezprostředně dotýkat a z nichž cítím ohromnou energii - růstové fluidum. Vždyť každoročně po celý svůj život mi demonstrují své znovuzrození." Johann Wolfgang Goethe

 
Tento příběh je věnován všem obdivovatelům Šumavy
 

Neznám krásnější scenérii nežli zasněženou Šumavu koupající se v matném třpytu měsíčního světla. Zvláště pak za úplňku...

V lednu letošního roku se mi poštěstilo zažít toto jedinečné kouzlo Přírody na mém oblíbeném Černohorském močále nedaleko Kvildy. Kulatý Měsíc shlížející z oblohy jako rybí oko mě vylákal z tepla kvildské stanice do mrazivé noci sklánějící se nad ránem a bezpečně zavedl až k okraji tajuplné bažinaté smrčiny, odkud se ozývalo tlumené bublání Černého potoka. Vyzula jsem se z lyží a tiše sestoupila k jeho tmavému korytu. Divoce se proplétalo mezi vztyčenými stromy sklánějícími pod tíhou sněhu huňaté větve jako malou útěchu svým bratrům, kteří se pod ně sklátili při náporech ničivé říjnové vichřice. Kořenové talíře potažené černým suknem natahovaly k nebi rozevřené pařáty, jakoby se chtěly vznést, zavěsit se korunou v oblacích a pak jemně poklesnout zpátky na zem a znovu zakořenit v odkrytých prohlubních. Marně. Bezvládné koruny smrků se ani nepohnuly. Zatímco kolem stojících velikánů se rozlévala jemná stříbřitě bělavá záře, radostně tryskající z jejich vrcholků k hvězdné obloze, ležící soukmenovci už ze sebe nevykřesali jedinou jiskřičku života. Teprve po delším čase budou jejich práchnivějící těla oživena mladými generacemi stromků. Pokud ovšem neskončí na pile.

Osud popadaných stromů sdílely také okoralé soušky s mrtvolně strnulými torzy holých větví. Na jejich kmenech seděly přitisknuty kloboukovité choroše vyrůstající ze spleti vláken, jež nenápadně tkví a bují uvnitř rozpadajících se kmenů. Mladé smrčíky měly nasazeny sněhové čepice, které by pro svou roztodivnost tvarů jistě inspirovaly celou řadu módních návrhářů. Nechyběly tu ani huňaté beranice či roztomilé dětské čapky s bambulkou. Samy stromky se ve svých sněhových oděvech proměnily v nejrůznější pohádkové bytosti: od drobných lesních skřítků a spanilých princezen po zamračené ježibaby s hákovitým nosem nebo skřety s všelijak pokroucenými těly. Doprovázeli je i přátelé ze zvířecí říše: roztomilí pudlíci, panáčkující zajíci, vytáhlé volavky či přikrčení papoušci a spousta dalších a dalších bytůstek, včetně těch, které známe z mytologických děl velkého šumavofila Josefa Váchala.

Dívala bych se na ten pohádkový svět bez ustání, kdyby se nepřihlásily o slovo mé tuhnoucí ruce a nohy. Rozloučila jsem se proto s obyvatelstvem Černohorského močálu a po vyjeté stopě vyrazila k neméně tajemným Pramenům Vltavy. Hlavním cílem mého romantického zimního výletu však byly překrásné a fenomenální modravské slatě. Tolik jsem se těšila, až se s nimi po víc jak měsíční pauze znovu přivítám. Po zahřívací rozcvičce jsem tedy stočila své kroky k Ptačí nádrži a odtud k Vltavské cestě klesající přímo do údolí Modravského potoka, jež se pomalu probouzelo pod sílící záplavou ranních slunečních paprsků. Z dechu kvapícího toku však vanul pronikavý chlad prosycený čerstvou aromatickou vůní, která mě věrně provázela až k Modravě. Cestu jsem měla celou pro sebe, nikde ani živáčka. Chvílemi už jsem se viděla, jak kráčím po tiché Hraběcí cestě vstříc okouzlující Mlynářské slati.

Konečně se přede mnou objevily první domky. Modrava, Mádr, moje oblíbená šumavská víska! Přidala jsem do kroku. U rozcestí mě však čekalo překvapení. Promenádoval se tam jeden ze zdejších lesníků, kterého jsem znala od vidění. Nejdřív mě upoutaly jeho vysoké zelené galoše a vzápětí podivně zamračený výraz, který se mu zrcadlil ve tváři. Intuitivně jsem vytušila, že ranní pohoda tímto pro dnešek definitivně končí. A skutečně - sotva jsem vkročila na máderský most, lesník se vydal za mnou, ačkoliv předtím mířil přesně na opačnou stranu. V duchu jsem se utěšovala, že cílem jeho cesty bude nedaleké sídlo Lesní správy. Byla to útěcha vskutku chabá. Bez váhání odbočil za mnou na turistickou stezku k Javoří pile a svými dlouhými kroky mě začal pomalu ale jistě dohánět. Z očí mu sršela zlost až nevraživost a jeho nepříjemné pohledy mě mrazily v zádech. Zpomalila jsem a nechala ho přejít. Vtom se za mnou začali objevovat první turisté. Cítila jsem se již mnohem volněji. Lesník mi brzy zmizel z dohledu. Po překlenutí mírného návršíčka jsem jej zahlédla znovu. Jeho vysoká postava stála uprostřed Hraběcího mostu, kde začíná romantická, leč pro turisty zapovězená Hraběcí cesta, právě ta, jíž jsem se chystala proniknout do nitra modravských slatí. Nebylo to poprvé, kdy se mi lesníci a strážci z parku, mnohdy ve spolupráci s policií, pokoušeli vstup na mou oblíbenou cestu zablokovat. Obzvláště nemilé to bylo v létě při našich průzkumech těžby a odvozu dřeva i načerno prováděném vědeckém výzkumu, kdy Hraběcí cesta pro nás představovala jednu z nejlepších zkratek zpříjemňující nám dlouhé pěší výpravy do odlehlých slatí. Po zátahu parkových správců jsme se obvykle museli vrátit do Modravy a jít oklikou přes Starobřeznickou cestu.

Teď jsem se ale pevně rozhodla, že tentokrát se Hraběcí cesty nevzdám. Vystoupala jsem na zasněženou stráň nad turistickou stezkou a nastavila dlaně přívětivým slunečním paprskům. Rázem mě zaplavil hřejivý pocit, žel jen pomíjivý, neboť se záhy rozplynul pod mrazivým závanem vystupujícím z údolí Roklanského potoka. Nezbývalo než zahájit další ranní rozcvičku, při níž mi vydatně pomáhaly i mé prima bambusové hůlky po pradědečkovi. Po pohybu zřejmě zatoužil i můj pronásledovatel. Vrátil se na cestu a vykročil zpátky k Modravě. Pod svahem se však zastavil, chvíli nervózně přešlapoval na místě a pak vztekle procedil skrz zuby: "Kráva!" Poté se odebral zpět k Hraběcímu mostu. Vše nasvědčovalo tomu, že si budu muset pobyt na stráni trochu prodloužit. Nakonec proč ne? Sluníčko už sálá celkem obstojně, tady je mi hej, ale můj protivník, ten se věru dvakrát neohřeje, neboť cestu dosud zahaluje chladný ranní stín. Celé údolí je pohroužené do pochmurné nálady umocněné melancholickými vzdechy Roklanského potoka, jehož vody trpělivě odplavují pramínky slz sesbírané na své dlouhé pouti, očistných slz, jejichž proléváním si ulevuje od svého utrpení mrzačená a drancovaná Příroda v modravských slatích i na hřebenech kopců.

Poslala jsem Roklanskému potoku několik útěšných myšlenek a pohodlně se uvelebila pod bělavou pokroucenou břízkou. Byla jsem přesvědčena, že lesník to musí každou chvíli vzdát. Vždyť kdo by si kazil sváteční nedělní dopoledne kvůli nějaké umíněné diverzantce! Hra "Kdo z koho" však kupodivu pokračovala dále. Lesník prováděl pravidelné pochůzky sem a tam jako hradní stráž a občas zavítal i do mladého smrkového lesa nad strání. Neodolala jsem a zavolala svým dvěma nejlepším přátelům, abych jim mohla vylíčit své nevšední zážitky. Od obou se mi dostalo báječného povzbuzení. Podobně vřelého a srdečného jako při loňské listopadové "naháňce" u Trampusovo křížku, která nakonec vyústila dramaticky: v násilné zadržení neurvalým policistou. Tehdy jsem seznala, že je nejvyšší čas vymyslet nějakou praktičtější únikovou strategii pro příští průzkumné výpravy. Zatím je to moje malé tajemství, ale prozradím vám jeden skromný trik, díky němuž se mi daří zůstávat nad věcí i v dosti prekérních situacích. Tím malým zázrakem je docela jednoduchá, leč velmi účinná "mantra", kterou možná budete znát:

Mě nemůže
nikdo
nikdy
nikde
nijak
ničím
NAŠTVAT.
Nazdar!

Funguje to skvěle, i v případech, kdy se na vás někdo snaží přenést svůj vztek. Zatímco vy se nenápadně usmíváte, agrese vyprodukovaná protivníkem se k němu vrátí jako bumerang, často i s úroky, které posbírá při zpáteční cestě. A z vlastních zkušeností dobře vím, jak dokáže takový vztek člověka vnitřně oslabit.

Dnes jsem však v poklidu odpočívala pod břízkou a moje nálada byla stále slunečná. Dokonce jsem dostala chuť si zazpívat. Ačkoliv v mém repertoáru písní převládají nejrůznější parodie, které si pro jistotu vyzpěvuji jen při výletech do bavorského království divočiny, teď jsem s nimi směle vyrukovala uprostřed Žlábkova dřevařského velkoimpéria.
Tak uběhly nejméně dvě hodiny. Bylo mi jasné, že vytrvalost a houževnatost svého pronásledovatele jsem hrubě podcenila. Ale nakonec mě přece jen čekala příjemná odměna! Lesník se totiž znenadání sebral a poté, co si posledním ostrým pohledem přeměřil stráň nad cestou, kvapně vykročil k Mádru. Zakončila jsem svůj "kulturní" rituál známým antikomunistickým hitem "Běž domů, Ivane!" a dychtivě vyrazila přímo k Hraběcímu mostu. Turistická trasa od chladného rána značně ožila. Vyčkala jsem příhodné situace, rychle vklouzla na Hraběcí cestu a bez váhání zamířila po vyšlapané pěšině ke strmému svahu. Roklanský potok i turistická trasa zanedlouho zmizely za ohybem cesty. Bez úhony jsem se přehoupla přes návrší a tam zůstala užasle stát. Přede mnou se otevírala bělostná náruč Mlynářské slati zářící v divukrásném slunečním světle, jež pozlacovalo vrcholky statných smrků a neodbytně se dralo do všech volných koutů a škvír. Okouzlena tou nevšední nádherou, bezstarostně jsem se zahleděla do korun úctyhodných velikánů a přivítala se s nimi. Nemohla jsem se však kochat přespříliš dlouho, neboť mě čekala ještě dlouhá a náročná cesta. Přede mnou se stále klikatila vyšlapaná pěšina s otisky širokých bot. Kampak asi vedou její stopy? Musím to prozkoumat!
Stezka mě brzy zavedla do odpočívajícího klečoviště, které mne obklopovalo jako veliké zářící oko. Okraj cesty ozdobně lemovaly zapadané smrčky a štíhlé břízky. Náhle mi začalo cosi našeptávat, abych se otočila. Uposlechla jsem a vzápětí strnula úlekem. Můj starý známý pronásledovatel mi byl opět v patách! Jeho postava se blížila neuvěřitelně rychlým tempem. Zhluboka jsem se nadechla, abych setřásla napětí. A teď honem pryč! Letěla jsem jako o závod držíc se vyšlapané pěšiny, v jejímž utvrdlém sněhu se lyže bořily mnohem méně než v netknutém slehávajícím se prašanu. Na konci klečoviště jsem se zběžně ohlédla a vidím, že lesník kvapně pokračuje v mých stopách. Soustředila jsem se jen na cestu před sebou. Zezadu ke mně doléhalo hlasité, avšak nesrozumitelné hulákání. Ohlédla jsem se teprve za povlovným návrším sklouzávajícím do dalšího rozložitého klečoviště. Můj protivník mi konečně zmizel z dohledu. Pro jistotu jsem však uháněla dál. Prolétla jsem klečovištěm a symbolicky pozdravila spřátelený statný buk v ostrém záhybu cesty. Vděčím mu za spásný azyl, který mi poskytnul při jedné silné letní bouřce. Buky totiž jsou, jak známo, osvědčenými odpuzovači blesků.

Po namáhavém výstupu do strmého kopečku mě čekala slastná odměna. Stačilo se jen několikrát odrazit hůlkami a už jsem jako po másle sjížděla do údolí Roklanského potoka. Nade mnou se tyčily koruny mohutných smrků vytvářející pevnou klenbu posvátného přírodního chrámu, z něhož vyzařovala vřelá náklonnost. Do zimního ticha postupně vplouvaly šumící potoční proudy. Teď se musím rychle rozhodnout, zda přebrodím Roklanský potok a budu pokračovat dál po Hraběcí cestě k údolí Rokytky nebo se vydám vzhůru podél potoka po úzké stezce vystlané rašeliníkem, jež si právem vysloužila název Zelená cesta. Nakonec jsem zvolila variantu číslo dvě. Mírné stoupání v měknoucím bořivém sněhu mě však brzy znavilo. Co budu dělat, jestli za mnou povedený lesník vyšle někoho na běžkách? Pak mi nezbude než dát Zelené cestě sbohem a pokusit se nepohodlného pronásledovatele setřást broděním přes Roklanský potok.

Ani po chvíli však nic nenasvědčovalo tomu, že by mě ještě někdo pronásledoval. Zvolnila jsem tempo a vychutnávala si půvaby tajemného nitra Mlynářské slatě. Zpocené tělo mi lehce ovíval mrazivý chlad stoupající z tesklivých vln Roklanského potoka. S respektem jsem obcházela vyvrácené stromy a propadavá prameniště. Zastavila jsem se až na svém oblíbeném odpočinkovém místě ve strmé stráni, pod níž Roklanský tok přibírá vodu ze Studeného potoka. Před mýma očima vyvstala čarovná scenérie se spícím lučním prameništěm, štíhlými stromy oděnými v jemné sněhové krajky a rozčeřenou hladinou Roklanského potoka, v níž se zrcadlila azurová obloha a po jemných vlnkách dovádivě skotačily třpytivé sluneční paprsky. Opřela jsem se zády o mohutný smrk. Zdálo se mi, jakoby mě neslyšně konejšil, že už se nemám čeho bát. Dojalo mě to a vzápětí jsem propukla v osvobozující smích. Ticho lesa však náhle prorazila podivná dutá rána; po krátké pauze se ozvala další a potom hned dvě najednou. Zpozorněla jsem. Odkud ty prapodivné zvuky přicházejí? Vtom se kousek ode mě sesune z krátké smrkové větve polštář měkkého sněhu a dunivě dopadá na zem. Záhada je rázem rozřešena.

Loučím se s Roklanským potokem, jehož koryto uhýbá ke stejnojmenné slati a vydávám se znovu na cestu, posilněna krátkým odpočinkem. Mým novým průvodcem se stává svižně tekoucí a věčně upovídaný Studený potok. Ne nadarmo se mu říká Studený, neboť protéká tmavým, ostře zaříznutým údolíčkem, kde i v létě hostuje citelný chlad. Od břehu náhle vzlétne drobnější tmavý pták, usadí se na kmen nedalekého smrku a šibalsky mě pozoruje. Pak začne bušit zobákem do obnaženého dřeva. Nemůže to být nikdo jiný než datlík tříprstý. Zvědavě mě provází až k ohybu Zelené cesty stáčející se k Cikánské slati. Odtud se dá vcelku pohodlně dostat na Starobřeznickou cestu - známou a oblíbenou turistickou stezku. Bořivé závěje sněhu mi však dovolují stoupat jen mírným krokem. Letitý smrk na okraji Cikánské slati mě bez pardonu uvítá sprchou tajících sněhových zmrazků. Na usmířenou mi pak nabídne svou životadárnou energii. Vztáhnu ruce k jeho mohutnému kmeni a cítím, jak z něj tryská mocná vitální síla, jaké je dopřáno jen stromům zdravým a odolným, nikoliv jejich kolegům podstupujícím náročný zápas s kůrovci. Vnímám to čím dál zřetelněji.

Poté, co se mi podařilo nahmatat hlavní energetické proudy procházející kmenem "mého" smrku, přiložila jsem ruce těsně ke kůře a nechala do sebe proudit léčivou vesmírnou energii. Po chvíli jsem začala pociťovat blahodárné uvolnění. Ke starým stromům chovám mimořádnou úctu, neboť jen ony nám dokáží předávat kosmickou energii nabitou neobyčejnou životadárnou silou, kterou čerpají přímo z Vesmíru. Mladé stromy nejsou pro příjem této energie dostatečně vyspělé a vyzrálé. V dnešním materialistickém světě vám to sice uvěří jen málokdo, přesto přibývá lidí, kteří jsou ochotni bránit krásu a vznešenost starých stromů vlastním tělem.

Osvěžena čerstvými proudy vesmírné energie, poděkovala jsem svému laskavému léčiteli z rostlinné říše a vydala se vstříc Starobřeznické cestě. Svítila na ní čerstvá lyžařská stopa. Neodpustila jsem si radostnou hlášku:
"Nazdar Cikánská slati! Jak se ti líbím jako legální turista?" Místo odpovědi jsem vyfasovala další sněhovou sprchu.
Poobědvala jsem na padlém kmeni, doplnila vodu z mělkého rašelinného potůčku a vyrazila vzhůru směrem k Březníku. Pod Trampusovo křížkem mě začali míjet první běžkaři. S nadšením sjížděli táhlý svah zakončený oblým vrcholem Studené hory, téměř vyplešatělým po ničivé říjnové vichřici. Těšilo mě, že konečně vidím nějaké vlídné a usměvavé tváře. Vesele jsme na sebe pokřikovali.
Ve zvlněném sedle svahu číhala na turisty náročná překážka. V chaotické změti tu ležely houfně popadané stromy, které ještě vloni po říjnové vichřici vytvářely žalostné torzo lesa trčícího mezi desítkami vyvrácených a zlámaných smrků. Torzo musela dorazit další silná fujavice, která se nad Šumavou přehnala na začátku ledna. S trochou závisti jsem sledovala partu mladých lyžařů, jak svýma dlouhýma nohama obratně překračují jeden padlý kmen za druhým. V duchu jsem si povzdechla: mít takové čapí nohy, mohou to mí protivníci rovnou zabalit. Samozřejmě mi nezbývalo nic jiného než polomy pokorně obejít přes vedlejší holinu.

Nad Březníkem jsem stanula v záplavě oranžového podvečerního Slunce. Azurová obloha se nad horizontem pomalu převlékala do lehkého jemně nafialovělého až fialově růžového večerního kostýmu. Vrchol Luzného se v jeho teplé barvě vyjímal jako bílá cukrová homole. Sjela jsem na opuštěné březnické rozcestí a pustila se dolů podél Modravského potoka. V mém nitru se rozhostil hřejivý pocit z úspěšně zvládnuté výpravy. Zkrátka a dobře, na sněhem zaváté cesty je panstvo ze šumavského parku, uvyklé prominentním jízdám v luxusních terénních vozech, setsakra krátké!

Na kvildskou stanici jsem dorazila až za tmy. Při návratu jsem neodolala a opětovně zavítala na Černohorský močál. Už mi však nepřipadal tak pohádkový jako v dnešním časném ránu, neboť kamarád Měsíc tentokrát zůstal beznadějně uvězněn v tmavých oblacích. S tím nic nenadělám, Příroda si nedá poroučet. Nezbývá mi než si trpělivě počkat do dalšího úplňku.

Loučím se s Tebou, milá Šumavo, a v únoru zas nashledanou!

Hooglander

Psáno dne 27.1.2003 na notebooku zvaném Kutílek

P.S. Vždy nad věcí!